Bylo mi mdlo. Cítila jsem se jako by mě někdo chtěl prostrčit klíčovou dírkou nebo něčím podobným. Potom se ozvala rána a já dopadla na zem. Teprve teď jsem se odvážila otevřít oči.
Ocitla jsem se na nějakém dvorku. Přímo přede mnou se tyčila mohutná kamenná zeď a všude kolem byly různé bedny a sudy.
Uslyšela jsem další ránu, otočila jsem se a tam stála babička.
"Jsi v pořádku ?" vyhrkla jsem ustaraně.
"Nic mi není ,neboj."
"Tak v tom případě mi vysvětli, co to zatraceně bylo!?"
"Tomu se říká přenášení má milá. Ještě jsi nesložila zkoušku, která ti dovolí přenášet se, takže se o tom nikdo nesmí dozvědět."
"Neměj obavy, nikomu to vykládat nebudu. Stejně by mi nevěřili. A co děláme vlastně tady na tom dvorku?"
"Uvidíš" odvětila záhadně a stoupla si čelem k té kamenné zdi. Poklepala hůlkou na pár kamenů a zeď se začala skládat tak, aby jsem mohly projít.
Za zdí šlo rozpoznat velké pouliční tržistě se spoustou lidí.
"No tak jdeš ,Lauro?" otočila se na mě babička.
Já ale nebyla schopná odpovědi.
Jen tak jsme tam stála jako přikovaná s pusou dokořán.
"Vím, že zjištění existence jiného světa pro tebe musí být šok ,ale zvykneš si. Doma ti povím vše ,co prozatím o tomhle světě potřebuješ vědět. Nyní ti chci ale něco ukázat, tak pojď za mnou."
Zvykneš si? Jak si mám asi jentak zvyknout na to, že jsem do teď nevěděla, co jsem já, ani babička zač. Ještě pořád jsem se nesrovnala ani s normálním teenegerovským světem lidí a teď si mám zvyknout na kouzelnický?
Byla jsem zmatená a naštvaná zároveň, ale moje zvědavost byla mnohem silnější. Vkročila jsem do ulice.
"Ti lidi to jsou všechno kouzelníci?"
"Ano. "
"Je jich tu vážně hodně" poznamenala jsem. Nikdy by mě nenapadlo kolik jich může být a zjevně tohle rozhodně nejsou všichni.
"Kouzelníci tu rádi nakupují. Příčná ulice je nejvyhlášenější ulice na kouzelnické nákupy v Anglii. "
"Aha."
"Musíme si pospíšit za chvíli zavírají. Celou ulici si budeš moct prohlédnout až na konci prázdnin ,kdy budeme shánět věci do Krásnohůlek. Tedy pokud nechceš
mermomocí zůstat na svojí dosavadní škole. Teď ale už jdeme." zakončila to babička a vydala se k velké staré budově na rohu ulice. Nestihla jsme se ani pořádně porozhlédnout po obchodech ,jak rychle hnala.
ČTEŠ
Deník čarodějky
FantasyVšechno je to jen kvůli tomu dopisu. Kdybych ho tenkrát neotevřela, kdyby ho babička našla dřív a radši schovala, nebo spálila. Nic z tohohle by se nestalo a já bych teď plačíc nesvírala ledovou ruku mrtvoly.
