Deník čarodějky

21. kapitola

De Miran nás pustil dovnitř a já se sesunula vděčně na židli. Je tady! V hradě! Nejsem tu v bezpečí....jeho zjizvená tvář...ten plášť...nebylo pochyb, že to byl on. Byl to....

...ten černokněžník ze snu! Jak se sem proboha dostal a co tu vůbec chce? A odkdy se učitelé baví s takovými lidmi! Vážně jsem se začínala bát.

Můj vyděšený výraz zase působil jako magnet na oči ostatních. Výraz a nebo spíš to, že jsem Barksová. Hlavně doufám, že teď když to ví, nečekají ode mě nějakou záchranu světa, nebo něco takového.

Během několika prostých dnů se všechno tak zvrtlo. Vím, že jsem chtěla trochu toho dobrodružství ve svém životě, ale tohle? Nevím co dřív. Shánět peníze babičce, předstírat, že jsem věděla o svých rodičích, nebo řešit, proč je ten čaroděj z mých snů tady? To je přece jenom na mě trochu moc.

"Vyjmenuje nám je tedy někdo?"
De Miran se rozhlédl s tázavým výrazem po třídě.
Nekoukej na mě! Nekoukej na mě! Kruci!
"Tak třeba vy, slečno! Tři zakázané kletby." pověděl a ťuknul mi na rameno. Na to jsem okamžitě zareagovala uleknutím. Jak se opovažuje na mě sahat? On tam byl přece taky! V té "sborovně" spolu s tím děsivým čarodějem!

"Avada kedavra, cruciatus a imperius" přečetla jsem z učebnice před sebou a dál pokračovala v přemýšlení.

Musela jsem si to v hlavě srovnat. Postupně jedno po druhém a seřadit si, co je pro mě v dané chvíli nejdůležitější, když v tom mě zase De Miran vyrušil a moje zlost na něj ještě stoupla.

"Chápu, že je toho možná moc najednou, ale jestli nebudete dávat pozor už na začatku roku, půjde to s vámi postupně z kopce. "
Dělal, že tím vůbec nemyslí někoho konkrétního, ale myslel.
Konec dne byl jako v mlze. Byla jsem ospalá a potácela se hradem jako mátoha.

Místo do ložnic jako ostatní, jsem se dostala až do druhé hradní věže, kde byla knihovna.

I přes protesty mých ospalých očí jsem na stůl položila 7 tlustých knih se stejným tématem: sny a předpovídání budoucnosti.

"Slečno! Už zavíráme!"
Vzbudil mě až příjemný hlas knihovnice.

"Vy jste se tedy do čtění nějak pustila!" neodpustila si poznámku, když viděla naklánějící se knižní horu. Trochu vrzala, skřípala a hrozilo, že každou chvíli spadne a zaplaví mě lavinou.

Sedm knih mi nestačilo, a tak jsem si neodpustila vzít všechny, které měly stejnou tématiku. No a když už jsem byla v tom, tak jsem nevynechala ani záznamy ohledně původu kouzelnických rodin a příjmení.

Ještě rozespale jsem je všechny vrátila a trochu neochotně se rozešla z knihovny pryč. Bylo to k ničemu. Z těch knih jsem nevyčetla nic, co už bych dávno něvěděla.

Chtěla jsem ještě zkontrolovat sovu, ale až v půli cesty jsem si uvědomila, že je ještě u babičky.
Co teď? Mám ještě hodinu než budu muset být v posteli, tak toho musím využít. Nechci, aby na mě zase všichni zíraly jako na zjev.

Mohla bych najuknout do tajných chodeb v obrazu, ale co když mě tam bude čekat zase nějaké nepříjemné překvapení v podobě noční můry? A navíc bych se musela vrátit znovu do Jižní časti hradu a to se mi moc nechtělo.

Zvlástní... tady v té části hradu jsem ještě nebyla.
Chodba jako každá jiná, lemovaná obrazy, vitrínami a několika učebnami. Něco mi tu ale prostě nesedělo, ale co to bylo?
"Škrhhh" ozvalo se ze dveří za mnou.
"Hmmm.... létání?" hlásala zašedlá cedule vyvěšená vedle na zdi.
To jako budeme létat vevnitř?
Sjela jsem z cedule k ještě zašlejší klice a otevřela.

"Fžuuuum"
"Aáááá!"

Tak konečně jsem se po dlouhé době díky vašim komentářům dokopala k další kapitole :)) Doufám, že se vám příběh Laury pořád líbí a moc děkuju za podporu!! Jste nejlepší čtenáři, co si můžu přát ;)
A kdyby jste měli nějaké připomínky a vylepšení k příběhu, ráda si je poslechnu :))