Deník čarodějky

9.kapitola

Prudce jsem se na posteli posadila. Snažila jsem se ten sen rozdýchat. Nádech......výdech ,nádech ,výdech. Dekou jsem si otřela z čela pot a rozsvítila lampičku. Bylo půl osmé. Nemělo už smysl snažit se usnout, a tak jsem se šla nachystat na odjezd.

Zabralo mi to tak 15 minut ,tudíž jsem měla času nazbyt. Babička ještě spala a mě napadlo ,že bych jí mohla překvapit a udělat snídani.

"Dobré ráno spáči!" zašvitořila jsem hned jak se její ruka dotkla kliky. Ani neodpověděla a s nepřitomným výrazem se posadila. Donesla jsem na stůl poslední várku lívanců a místnost zaplnila okamžitě jejich vůně.

"Babi? Děje se něco?"
"Ne , nic se neděje zlatíčko, jenom jsem přemýšlela ,komu budu dělat snídaně ,kdo mi bude pomáhat ,a kdo ...." už jsem to nemohla vydržet a utnula jsem jí.
"Ale babi ty to beze mě zvládneš. Teda ještě bych to mohla odříct a zůstat tady...."
"Ne ! Je to velká příležitost a ty na tu školu půjdeš." uzavřela to babička rázně.

Po tom nepříjemném rozhovoru ráno jsem už neměla tak dobrou náladu. Vůbec mi nedošlo ,že to bude muset tady babička zvládnout všechno sama. Cítila jsem se kvůli tomu skoro až provinile, že jí tu nechávám. Na to jsem ale měla myslet dřív, teď už není cesta zpátky.

Naše pavučinami prolezlé hodiny ukázaly přesně 10 a my musely vyrazit.
Jely jsme autem do Paříže, kde měl být něco jako průchod do školy. Šlo jím ale projít jen jeden den v roce a to od 10 do 12 .

Minuly jsme hlavní třídu a zabočily do vedlejší temné uličky. Trochu jsem se bála ,ale nedala jsem na sobě nic znát. Skoro na konci ulice byla nějaká stará opuštěná krčma. To jsme si myslela ,ale jenom do doby než jsme vešly dovnitř. Ani náhodou nebyla opuštěná. Pobýhalo tu spoustu lidí s kufry a všude byl zmatek. Hned co jsme vešly jsem si všimla několika krbů ,které pravděpodobně sloužily k dopravě letaxem.

Až když jsem se pořádně rozhlédla, zjistila jsem ,že to tu je vážně obrovské. Zvenčí to vypadalo docela male, ale tohle připomínalo spíš hlavní nádraží.
Babička se taky chvíli rozhlížela, pak se jí rozjasnily oči a vedla mě davem až úplně dozadu. Na stěnách bylo pověšeno asi 30 možná 40 obrazů s malbou školy.
Bezradně jsem se podívala na babičku.
"Musíš projít tím obrazem , aby ses dostala do školy. Vidíš?" ukazovala na dívku ve prostřed jak právě v jednom mizí.
" Ty to zvládneš zlatíčko! A o mě si starost nedělej. "
Pousmála jsem se a objala jí. Hluboce jsem se nadechla a snažila se zapamatovat si její Tulipánovo-fialkovou vůni.
"Lauro? No tak udusíš mě! "
předstírala kašel, ale když jsem se jí ani potom nepustila ustoupila o krok dozadu a odtáhla se.
"Vážně by jsi už měla jít. "
"Tak...tak ahoj babi! "
"Měj se tam hezky!"
"Neboj budu."

Otočila jsem se k ní zády a postavila se do fronty na obraz.
Dívky v obraze mizely jedna za druhou. Nevypadalo to složitě ,prostě šly rovnou bez zastavení vpřed.
Teď jsem byla na řadě já. Naposledy jsem se otočila a zamávala babičce. Ta mávnutí oplatila a já mohla odejít.
Postavila jsem se čelem k obrazu a udělala nebojácně krok do úplně nového života.