Deník čarodějky

20. kapitola

Nestačila jsem se ani nadechnout a náhle jsem byla středem právě vytvořeného kruhu. Začalo se mi z toho stísněného prostoru dělat trochu špatně, ale snažila jsem se to nevnímat.

"Tvoji rodiče jsou vážně 'ti' Barksovi? "
"Ale prosímtě, vždyť neměli žádné dítě! "
"No tak co my víme?"
Kruh se najednou rozpadl a děvčata se přestala zaměřovat na mě. Začaly se hádat jestli jsem podvodnice a nebo jsem si to náhodou nevymyslela.

I když se to týkalo převážně mě, nikdo si nevšiml, že jsem pryč.

Šoupala jsem patami po zašedlém koberci, moje nohy si ještě nestačily zvyknout na školní boty na podpadku a nedalo by se tvrdit, že byly pohodlné.
Hrad byl prázdnější než kdy dříve, a tak jsem si ty tlačící stvůry zula a vzala je do ruky.

Zahleděla jsem se na již známý obraz dívky s lučním kvítím a na chvíli si přála být jako ona. Každý den co jsem procházela touhle chodbou a pozorovala obraz jsem si představovala, jaké by to asi bylo? Prostě sbírala květiny a nic jiného ji netrápilo. Občas se prošla po ostatních obrazech, vyměnila květiny a nebo pozorovala studentky.

Položila jsem boty, natáhla se k ní a dotkla se obrazu. Čekala jsem, že se hned přesvědčím o tvrdosti plátna a zarazím se o stěnu za obrazem, ale moje ruka se o nic nezastavila.
Prošla jím, jako by tam snad ani žádný obraz nebyl.
"Co to proboha...."
Opatrně jsem prostrčila druhou ruku a následně i hlavu.

Rozprostřela se přede mnou stará odpadní jachta. Hned pod obrazem byla "klouzačka" dolů. Ze zdola byly slyšet nějaké hlasy a tak jsem se snažila naklonit, abych lépe slyšela. Byly to rozhodně učitelé. Hned jsem je poznala, ale byl tu jeden hlas, který jsem nedokázala zařadit.

Ozvala se rána z chodby a já nadskočila. Praštila jsem se so hlavy a než jsem se vzpamatovala, letěla jsem betonovou šachtou kamsi dolů.

"Do pr...au...ježisi"
Celá odřená jsem dopadla na konec šachty. Nemohla jsem uvěřit tomu, kam jsem se to dostala. Byla jsem mezi zdmi hradu!! Všude tu byl prach a špatně se dýchalo, ale hlasy byly už slyšet mnohem lépe.

Pozbýrala jsem se zpátky na nohy a pomalu se vydala podél. Musela jsem být neuvěřitělně opatrná, protože podlaha při sebemenším nášlapu vrzala příšerně nahlas.
"Skříp...vrz"
"Slyšíte to?" zaslechla jsem De Mirana z dálky.
Ztuhla jsem jako socha a snažila se nevydat jakýkoliv zvuk. Nikdo na jeho upozornění nedbal a já mohla pokračovat.
Po nějaké trase jsem si všimla značkování barev na jednotlivých sloupech. Byla tu červená barva (rouger), zelená barva (vertor), bílá barva (blancour) a modrá barva, což by mohli být učitelé.

Šla jsem po šedé a hlasy se přibližovaly. Velkým šedým kolem cesta končila a já je slyšela úplně jasně. Ten někdo, kdo tyhle chodby vytvořil myslel na vše. Vedle šedého kruhu bylo kukátko.
Pomaličku jsem odsunula závit a přiložila oko ke štěrbině.

"Áaaa" vyjekla jsem a zacpala si hned pusu. Jak? Proč? Co tady dělá? Rozeběhla jsem se chodbou po bílé barvě a doufala, že vážně vede do kolejí. Byla jsem vyděšená, celá se klepala a nemohla vypudit z hlavy jeho obličej. Radši jsem neměla zjišťovat, komu patří ten neznámý hlas.

Zahla jsem prudce doprava a uviděla moji spásu: velký bílý kruh. Roztřeseně jsem zatáhla za západku nejužších dvířek, co jsem kdy viděla, zalomcovala s nima a procpala se skrz ně.

K mému zděšení jsem se objevila za závěsem pod schody ve společenské místnosti. Polední pauza musela už jistě skončit, protože tu nebylo živáčka.
Rozeběhla jsem se do třídy. Nemůžu zase přijít pozdě. Ostatní naštěstí stály ještě před třídou a čekaly na vyučujícího.

De Miran nás pustil dovnitř a já se sesunula vděčně na židli. Je tady! V hradě! Nejsem tu v bezpečí.... jeho zjizvená tvář...ten plášť...nebylo pochyb, že to byl on. Byl to......

Já vím, ráda vás napínám ;)) Koho myslíte, že Laura zahlédla a tak se zděsila?
A tajné odposlouchávací chodby v obrazech? S těma se rozhodně nevidí naposled.