Deník čarodějky

22. kapitola

To jako budeme létat vevnitř?
Sjela jsem z cedule k ještě zašlejší klice a otevřela.

"Fžuuuum"
"Aáááá!"

Jedno neposedné koště se na mě zběsile vrhlo hned, jak jsem pootevřela dveře. Ze začátku se chodbou zmítala jen rozmazaná skvrna a trvalo, než jsem přišla na to, co to je.

Létající koště! Byla jsem z toho paf. Vždy jsem k němu měla odpor, protože jsem si ho spojovala s uklízením a nudou, ale když létá, je to něco úplně jiného.

Šmouha se najednou prudce zastavila před sochou naší řiditelky. Toho jsem využila a pomalu se začala ke koštěti přibližovat. Kladla jsem jednu špičku za druhou a snažila se jít potichu. Pata, špička, pata, špička, vrz.... Kruci! Zaklela jsem si v duchu. Kdyby ten hrad nebyl tak starý, nevrzala by ani podlaha. Počkat...co? Jak by mě asi koště mohlo slyšet?

Vykašlala jsem se na tichost a rozběhla se chodbou ke koštěti. Vítr mi vlál ve vlasech a vháněl mi do očí slzy, které jsem se snažila ignorovat a skočila jsem na koště. To se začalo klepat a snažilo se mě setřást. Proletělo se mnou až na zámeckou zahradu za neustálého kymácení. Já se ale držela zuby nehty. Pevně jsem stiskla násadu a snažila se koště uklidnit. Když se ni to po několika minutách konečně povedlo, strnula jsem úžasem.

"Můj ty bože!"
Právě jsem byla svědkem nejkrásnějšího západu slunce, jaký jsem v životě viděla. Oranžovo-žlutá krása se schovávala za hory a lesy obklopující zámek.

Koště se se mnou kolíbavě vznášelo v oblacích a já nemohla spustit oči z té nádhery.

Když se konečně slunce přehouplo přes krajinu a nastala úplná tma, uvědomila jsem si ,jak je pozdě. Určitě už začala večerka!

Rukou jsem pobídla koště směrem k východní věži a snažila se najít okno k nám do ložnice.

"To je ono!" vypískla jsem radostí. Na parapetu byla položená moje hora knížek z knihovny a jediné bylo úplně nahoře.

Bezmyšlenkovitě jsem tam zatočila a prudce se rozletěla přímo proti tomu oknu. Zavřela jsem oči a nemyslela na náraz který mě čekal. Bylo pro mě proto velké překvapení, když  místo tvrdého skla na můj obličej dopadla hebká deka.

Stačil mi ale jeden pohled k parapetu a bylo mi to jasné. Saša mi otevřela okno!
"Jak jsi...?"
"Viděla jsem tě vznášet se nad zahradou." odpověděla aniž by musela slyšet celou otázku.

Ještě trochu roztřeseně jsem se zvedla z postele a objala jí.
"Zachránila jsi mě!"

"To nestojí za řeč!" ušklíbla se.

"No tak děvčata! Zhasnout a do postelí! Šup!" upozornila nás madame Navis.

"Jistě!" rychle zareagovala Meg.
Já jsem jen přikývla a pomalu sesunula koště pod postel, jako by nic.

Chtěla bych se vás zeptat. Ráda bych začala novou knihu. Bylo by to pořád něco v duchu čar a kouzel, ale už žádná ff na HP. Přemýšlela jsem o *Vládkyně vzduchu*, co vy na to? :O
Ps: neznamená to, že bych nepokračovala v téhle knize. :))