Deník čarodějky

14. kapitola

Vstala jsem už v sedm ,abych toho stihla co nejvíc. Upravila jsem se a navlékla do uniformy. Holky ještě spaly ,a tak jsem se šla mrknout do společenské místnosti.

Postávalo tu už pár studentek většinou s knihou a šálkem kávy. Já ale zamířila na opačnou stranu k nástěnce, kde byly od včerejška rozvrhy. Chtěla jsem si rozvrh opsat ,ale byla jsem moc líná dojít si nahoru. Určitě tu někdo bude mít papír a tužku, prostě se zeptám. Hned vedle krbu seděla tak o rok starší dívka a v ruce dřímala peru a štos papírů.

"Ahoj! Promiň ,že tě ruším, ale mohla bych si prosím od tebe vzít jeden papír?" kývla jsem směrem k hromadě před ní.
"Teda pokud je nepotřebuješ všechny."
Dívka zívla a poté mi trochu neochotně jeden podala.
"Já vím, že ti už asi lezu krkem ,ale nemáš navíc i tužku? Hned bych ti jí vrátila, to se neboj."
Už se ani nenamáhal mi něco podávat , hlavou mi naznažila ,ať si klidně posloužím.

Rychle jsem opsala rozvrh a honem jí tužku vrátila.
"Moc díky!"

Za chvíli bych už měla vyrazit na snídani, ale nechala jsem si tašku s učebnicemi v pokoji!
Vystoupala jsem po schodech nahoru a všimla si, že Saša, Rebeca ani Meg ještě nejsou vzhůru.

"No tak vstávat! Za deset minut je snídaně! "
Když ani po tomhle nevstaly ,všechny jsem je obešla a zatřásla s nimy. Sláva! Meg otevřela oči ,takže už jenom vzbudit ty dvě.
Udělala jsem si z rukou megafon, abych se ujistila ,že mě tentokrát uslyší.

"Pozor, pozor! Hlášení všem spáčům. Jestli okamžitě nevylezete z postele ,nestihnete snídani! Opakuji: jestli okamžitě nevylezete z postele, nestihnete snídani!"
Saša se očividně lekla, trhla sebou a spadla na podlahu. Zatímco Rebeca si přetáhla deku přes hlavu ,aby mě nemusela poslouchat.
"Co? Zaspala jsem? Kolik je hodin? " začala mírně panikařit Saša.
"Za chvíli je snídaně! Tak koukejte pohnout!" ztrácela jsem pomalu trpělivost. Přece kvůli nim nepřijdu hned první den pozdě. No ale vykašlat se na ně taky nemůžu.

Stačilo zvýšit hlas a všechny pochopily, že to myslím vážně. Do pěti minut byly oblečené a připravené jít.

Běžely jsme jindy narvanýma a hlučnýma chodbama zámku, které momentálně nevykazovaly žádné známky života. Jediné co se rozléhalo klenbou od stěny ke stěně, byl klapot bot o podlahu a zrychlené dýchání.

Zpocené a rozcuchané jsme nakráčely do Velkého sálu. Všechny hlavy se na nás otočily a neminul nás ani káravý pohled madame Maxime, kterou jsme vyrušily v proslovu. Nečekaly jsme a okamžitě si sedly na konec stolu Blancouru.

"Závěrem doufám, že jste si vědomy vaší účasti na prestižní škole. Je od vás tedy očekávána nějaká úroveň. Nestrpíme, aby někdo dělal Krásnohůlkám ostudu a je jedno jestli nepatřičným chováním ,nebo snad pozdními příchody."
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo. Věděla jsem ,že tím madame myslí nás. První den školy a už mám vroubek u ředitelky? Takhle jsem si to vážně nepředstavovala.

"A nyní se již můžete pustit do snídaně." pokynula madame a posadila se.

Holky byly narozdíl ode mě v pohodě. Bylo jim jedno ,že zaspaly a přišly pozdě. Mně ale ne! A to všechno protože si neumí nastavit blbej budík! Když o tom tak přemýšlím, měla jsem jít bez nich a nechat je dál spát.
Byla jsem na ně vážně naštvaná. Kdyby alespoň řekli "promiň" nebo třeba "díky, že jsi nás vzbudila", ale ony neřekly nic.

Tak co si zatím myslíte o Lauřiných nových kamarádkách? Vydrží jim to, nebo právě naopak?