Deník čarodějky

7. kapitola

Skoro celé léto jsem s babičkou nemluvila. Ta zlost mě pořád sžírala ,ale postupem času se začala pomalu ale jistě vytrácet.
Pár dní před začátkem školy jsem už nebyla naštvaná vůbec, spíš mě to všechno mrzelo.

Zároveň jsem ale byla neuvěřitelně zvědavá, jaké to tam asi bude? Ano, správně. Sice jsem původně s tím vším nechtěla nic mít, ale nakonec jsem dospěla k tomu, že všechno je lepší než škola, kam jsem teď chodila. Už za několik dní mám nastoupit do Krásnohůlek a ještě nemám žádné učebnice, plášť,hůlku no vlastně zatím nic z toho seznamu, co byl v dopise.
A to znamená jediné: Příčná ulice.

Tentokrát jsme cestovaly s letaxem. Připadala jsem si vážně pitomě ,když jsem stála shrbená v krbu s práškem v ruce a řvala Příčná ulice. Bylo to zvláštní a zase se mi po tom asi půl hodiny točila hlava ,ale přenášení bylo přece jenom mnohem horší. Objevily jsme se v krbu v Děravém kotli a odtamtuď jsme se dostaly do ulice, tak jako předtím. Konečně jsem si mohla všechny obchody pořádně prohlédnou a prozkoumat.

Zastavila jsem hned u prvního obchodu ,který nesl název Velkoprodejna Mžourov. No teda moc zvířat tu neměli. Všude byly samé sovy ,krysy, žáby a kočky.

" Tady se stavíme až nakonec. Nejdřív potřebuješ všechny věci ke studiu. Já bych nejdříve zašla pro hůlku, co ty na to?" zeptala se s očividným nadšením.
"Dobře." řekla jsem co nejlhostejněji to šlo.
Prošly jsme snad celou ulici dokud se před námi neobjevil staře vypadající dřevěný obchod s cedulí Ollivanderovi/ výrobci vybraných hůlek od r. 382 př. Kr.

Vešly jsme rozpadajícími se dveřmi dovnitř a hned mi do nosu udeřil silný zápach dřeva a takové zatuchlosti starých budov.

V mžiku se objevil mírně zarostlý stařík s kravatou. "Vítám Vás dámy. Říkal jsem si, co se stalo ,že se Darkwolfovic dcera ještě nezastavila. Omluvte mě na chvíli." vyhrkl a zmizel v chodbě plné zaprášených karbic. Za pár vteřin byl zase zpátky a v rukou dřímal 3 krabice. Jednu otevřel a podal mi hůlku v ní.

Byla hnědá se zlatostříbrnou rukojetí, lehce zakřivená a ohebná. Nemohla jsem se na ni vynadívat. Babička a Ollivander na mě ale pořád napjatě koukali. Nevěděla jsem, na co čekají a tak jsem se nechápavě podívala na babičku. Ta mi posunky naznačila ,ať s ní mávnu. "Dobře tedy." řekla jsem si pro sebe a uchopila hůlku. Lehce jsem s ní udělala půlkruh. Z hůlky začaly vycházet nádherné zlatostříbrné jiskřičky a mnou projela vlna energie. Jak rychle to začalo, tak tak rychle to taky skončilo. Nebyla jsem si jistá , jestli je tohle normální. Pohlédla jsem na rozzářeného Ollivandera a bylo mi jasné ,že vše je v nejlepším pořádku.

"Cesmínové dřevo ,16 palců a jako výplň má jednu z těch zlatostříbrných jisker ,co jsi před chvílí viděla. Hodí se na kouzla se světlem a je velmi rozverná. Neobvyklá ,ale krásná hůlka. Poprosím 95 galeónů."