The Point

Prolog

Venku panovala tma, kterou rušil jen svit pouličních lamp. O zem klapaly kapky lehounkého deště. Byl chladný podzimní večer. Za jedním oknem vysokého činžáku, po jehož skle stékaly potůčky vody, seděla dívka. Hleděla skrz lesknoucí se okno daleko do dáli. Její zasněný úsměv vypovídal o mnohém, například o tom, že právě na někoho myslí. A ne jen tak na někoho, očividně byla tím někým očarovaná.

V rukách svírala svůj mobil, na jehož displeji ještě svítil text zprávy, kterou před malou chvílí obdržela. Stálo tam:

"Dobrou noc, zlatíčko. Moc mi chybíš! Miluji tě..."

Dívka se usmála ještě o trochu víc. V hlavě se jí totiž zrodil plán. Vyskočila z křesla, v mžiku na sobě měla černý kabát a mířila ke dveřím. Na chvíli se zarazila a rozhlédla se po chodbě. Její pohled padl na velkého chrta, který ji pozoroval z pohodlí svého pelechu. Věnovala mu letmý úsměv a se slovy "Do rána se ti vrátím, Lorde," se vyřítila ven.

Venku se mezitím z příjemného deště stal silný liják, a tak se dívka dala do běhu. Zastavila se až na tramvajové zastávce, která jí na chvilku poskytla ochranu před studenými cáry vody. Dívce odkapávala voda z konečků vlasů a byla celá promáčená, stále se však přiblble usmívala. Protože narozdíl od ostatních lidí jí bylo teplo. Hřál jí její vlastní pocit obrovského očekávání, který cítila hluboko v bříšku. Nervozitou byla celá bez sebe a její tváře začaly pomalu chytat narůžovělou barvu.

Z myšlenek jí vytrhl až zvuk přijíždějící tramvaje. Jen co se otevřely dveře, vyvalil se ven líný dav lidí. Druhý dav se začal automaticky cpát dovnitř, mezi nimi se vezla i malá rudovláska. Se svým drobným vzrůstem měla jako vždy co dělat, aby jí dav nepovalil a neušlapal. Obyčejně by jí to zkazilo náladu, dnes ale ne. Dnes byl její velký den. Rozhodla se teprve před chvílí, byla si však naprosto jistá, že dělá dobrou věc. Celý život se bránila spontánním věcem a nikdy neudělala nic divokého, nic odvážného. Dnes to ale chtěla změnit a překvapit tím nejen sama sebe.

Jedna myšlenka střídala druhou a tak to šlo až do konečné stanice, kde dívka vystoupila. Zhluboka se nadechla chladného, deštěm navoněného vzduchu a vydala se temnou ulicí vstříc nočnímu městu. Ruce měla schované v kapsách a v jedné z nich křečovitě svírala studený svazeček s dvěma klíči.

Několik minut mlčky pospíchala po chodnících mezi paneláky, občas zahnula, občas klopýtla. Nakonec konečně dorazila k cíli. Celá promrzlá a mokrá se zastavila u vchodových dveří jednoho šedivého a ničím výjimečného činžáku. Vlastně vypadal skoro stejně, jako ten, ve kterém bydlela ona se svými kamarádkami. Starý, šedivý, oprýskaný. Jeho zašlost se v tomto pochmurném počasí snad ještě prohloubila. Dívka si však ničeho nevšímala a s tvářemi stále zabarvenými dorůžova lovila svými chladem znecitlivělými prsty klíče z kapsy. Když je konečně pevně uchopila a na druhý pokus se trefila do klíčově dírky, odemkla si a rychle vyběhla schody do třetího patra.

Před bytovými dveřmi se zastavila. Snažila se nabrat dech a alespoň trochu zklidnit svoji nervozitu. Začala přešlapovat po chodbě sem a tam, doprovázel ji přitom čvachtavý zvuk jejích promáčených bot.

Konečně se zastavila. „Uklidni se, Viktorie, to dáš," promluvila sama k sobě. „Nic to není, vždyť spolu chodíme už tři měsíce." Pomalu vydechla zadržovaný vzduch, zastrčila si za ucho pramen vlhkých vlasů a přistoupila ke dveřím. Pomalu strčila druhý klíč do zámku a... najednou se zasekla a nastražila uši. Málem nedýchala, jen aby lépe slyšela, co se ozývá zevnitř.

Slyšela hudbu a - ... dívčí smích.

Žaludek se jí stáhl do maličkého uzlíčku a srdce slyšela bít naprosto zřetelně ve své hlavě. Rychle zatřepala hlavou a snažila se uklidnit. Neblbni, vždyť to je televize... pomyslela si a s touto myšlenkou nechala zámek cvaknout a dveře se otevřely.

Pomalu vkročila do bytu, našlapovala lehoučce a téměř neslyšitelně za sebou zavřela dveře. Teď už však nebylo pochyb, že onen hlas nevychází z televize. Byl až moc živý. A volal chlapcovo jméno. Volal jméno jejího přítele. Jejího Kuby.

Dívce se začaly do očí vkrádat slzy. V krku se jí udělal obrovský knedlík a růž z jejích tváří byla ta tam. Stála po tmě na chodbě a poslouchala dívčí hlas ozývající se z vedlejší místnosti. Z ložnice toho, jež miluje.

„To nemůže být pravda, to je nějaká blbost..." nemohla Viktorie pochopit situaci, ve které se právě ocitla. Vyrazila rázným krokem ke dveřím ložnice a prudce je rozrazila. Pohled, který se teď naskytl jejím očím, do smrti nezapomene.

Dva lidé, kteří se k sobě tiskli pod peřinou a jejichž oblečení bylo všude, jen ne na nich, s hrůzou v očích hleděli na onu vetřelkyni. Jeden z nich byl samozřejmě Jakub. Dívka, která se ještě před chvíli projevovala hlasitým vzdycháním a voláním chlapcova jména, byla Viktorii neznámá. Slzy, které zrzka doposud zadržovala silou vůle, rázem přetekly zpod jejích víček a proudem se řinuly po tvářích dolů. Neváhala ani vteřinu, ve dveřích se otočila a dala se na útěk. Schody brala po třech, jen aby byla pryč, co nejdál od nich. Co nejdál od všeho...

Vyběhla na ulici, jako štvaná zvěř se vyřítila do černé noci a utíkala a utíkala. Ani si nevšimla, že z vchodu chvilku po ní vyběhl nyní už oblečený Kuba. Volal její jméno do tmy, ale nikdo neodpovídal, nikdo se nevracel. Zůstal stát v chladném dešti úplně sám.

„Musím pryč. Musím pryč. Musím... pryč..." Zrzka lapala po dechu dechu a při běhu, který byl stále pomalejší a pomalejší, si stále opakovala tato dvě slova. Její vzlyky museli slyšet všichni obyvatelé sídliště, kteří měli v noci otevřené okno. Tváře měla zmáčené slzami i deštěm a pod očima černé půlkruhy od rozteklých líčidel.

Zničená dívka nemířila na tramvajovou zastávku, na které vystoupila a na které plánovala zítra ráno znovu nastoupit a nechat se odvézt domů. Zítřejší ráno mělo být kouzelné. Měla za sebou mít dle svého plánu nádhernou noc strávenou s Kubou.

Díky bohu se to nestalo.

Viktorie se rozhodla, že dojde domů pěšky. Nechtěla vidět lidi, nechtěla nic a nikoho. Chtěla být sama se svým vztekem a svými zmatenými myšlenkami. Promrzlá už byla úplně na kost, ale stále šla a ani ji nenapadlo zastoupit do vyhřátého dopravního prostředku.

Po hodině cesty a pláče stála konečně před svým panelákem. Byla bílá jako stěna, vlasy jí splývaly v jednom slepeném prameni na zádech a z jejího těžkého kabátu stékaly cáry vody. Vypadala jako šílená. Šílená mladá dívka, která utekla uprostřed noci z nějakého nápravného zařízení.

Doma nechala své zmáčené šaty spadnout na podlahu a zamířila do koupelny, kde si dala napouštět horkou vanu. Doma na ní čekal jen Lord, její dvě spolubydlící Hana a Dora měly noční směnu v práci. Jakmile pejsek zavětřil, že je panička doma, vydal se jí láskyplně přivítat. To ji znovu rozvzlykalo a tak se jen sesunula po zdi na podlahu a nechala si olizovat obličej hebkým psím jazýčkem.

Pohladila svého přítele po hlavičce a zašeptala: „Zítra odjíždíme pryč, zlatíčko moje." Potom se zvedla a šla si lehnout do horké vody. Zavřela oči a doufala, že až je znovu otevře, zjistí, že se jí zdál ošklivý a hodně živý sen...