,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když se člověk ráno probouzí, trvá to chviličku. Jen pár vteřin, než si jeho mozek uvědomí, co je realita a co byl sen. Jen pár vteřin, než procítí své tělo, začne vnímat postel, na které leží, zda je mu zima či teplo, jestli je venku světlo nebo tma. Pár sekund, než otevře oči.
Když se ale člověk probouzí z kómatu, je to jiné. Podstatně delší a těžší. Trvá dlouho, než přijde k sobě a uvědomí si sebe a své tělo. Než poprvé pohne víčky a otevře oči.
Ten jediný nepatrný pohyb bývá tím nejtěžším.
Viktorie neměla ani tušení, že se něco děje. Nevěděla, kde se nachází a nedokázala se pohnout. Byla obklopena tmou, tak nekonečnou a uklidňující tmou. Cítila, že okamžik, který prožívala, byl věčný, stejně jako ona sama. Její mysl nenarušovaly žádné podněty, žádné hloupé myšlenky. Cítila, že JE, avšak sama sebe si neuvědomovala. Nevnímala sebe samu jako dívku, které se stalo něco špatného a která právě leží v nemocnici. Hlavou se jí nehonila žádná slova, byl zkrátka jen klid. Její mozek jako by byl obalen v cukrové vatě, bylo jí dobře. Tak moc dobře, protože necítila vůbec nic.
V tom jejím klidu a neprostupné tmě se však začínalo něco dít. Zprvu to nedokázala rozpoznat, avšak nevěděla, jak to zastavit. Byl to nějaký zvuk, který k ní doléhal z neuvěřitelné dálky. Nějaký hlas. Nepoznávala slova, nerozeznala ani jedinou slabiku. Hlas se k ní šířil tichoučkou ozvěnou. Nebylo jí to vůbec příjemné, chtěla, aby ten zvuk utichl a nechal ji být. Jak se k ní vůbec dostal? Kdo ho k ní pustil?
Zvuk pomalu zesiloval a blížil se tmou blíž a blíž. Viktorie ho nechtěla poslouchat, rušil ji a ona byla až příliš unavená na to, aby ho vnímala. Nedokázala to. Byl už tak nahlas, že se musela alespoň pokusit něco udělat. Nějak ho umlčet. Chtěla přemýšlet, ale nešlo to! Nevěděla co dělat, a pak - ...
Pohnula rukou.
Byl to jen malinký, maličkatý a téměř neviditelný pohyb prstem. Nikdo by si ho nikdy nevšiml. Nikdo kromě černookého mladíka, který z dívky ani na vteřinu nespouštěl oči.
„Viky!" vyhrkl Theodor a vyskočil ze židle. Klekl si k bílému lůžku a pevně stiskl dívčinu ruku, ve které se právě probouzel život.
Viktorie stisk ucítila. Ručka jí začala mravenčit a brnění se postupně přesouvalo výš a výš až k paži. Začal se jí zrychlovat dech. Hlas, který k ní ještě před chvílí přicházel z obrovské dálky byl najednou blízko u ní a oslovoval ji jménem. Začala si ho v duchu opakovat. „Viky, Viky..." V tu chvíli si uvědomila, že se musí probudit.
Pomalu zakroužila zavřenýma očima, až se jí zatřepetala víčka.
„Viky, jsem tady s tebou," promluvil znovu ten hlas. Zněl nadšeně. A už jí nerušil. Naopak, pomáhal jí nespadnout znovu do té tmy, táhl ji ven z temného snu. A potom s tím největším soustředěním a vypětím všech vnitřních sil otevřela Viktorie oči.
Okamžitě ji do nich uhodilo prudké světlo. Zamrkala a přelétla očima po prostoru před sebou. Bohužel viděla jen rozmazané obrysy postele, stěn a nějakého člověka. Spala tak dlouho, že si teď její oči nemohly zvyknout, že se po nich žádá ostrý obraz. Chtěla se rychle posadit, ale tělem jí projela tupá bolest.
„Pane bože!!! Tys to dokázala! Jsi vzhůru! Jsi zpátky!!" vykřikl znovu Ted a přisedl si k dívce na postel. Byl by si ji chytl do náruče a umačkal, ale příliš se bál, aby jí neublížil. Vypadala tak křehce a bezbranně. Jako nějaká polámaná panenka.
„Co se... stalo?" zachraptěla zrzka a snažila se přimět své oči, aby normálně fungovaly. „A kde to jsem?"
„Měla jsi nehodu," odpověděl Ted a obličej se mu zkřivil v bolestivých vzpomínkách. „Teď jsi na jednotce intenzivní péče. Byla jsi dlouho v kómatu..."
„Jak dlouho?" lekla se zrzka.
„17 dní," nakrčil obočí Ted. Potom se však hned zase usmál a sledoval, jak si dívka začala nemotorně žmoulat oči. Pozoroval ji, jako kdyby byla nějaký překrásný obrázek. Její zjev ho hypnotizoval. I přesto, že byla rozcuchaná, pohublá a bledá. Když konečně viděla o něco lépe a byla schopná rozeznat tvář muže sedícího na kraji postele, všimla si, že celý září. Trochu zmateně mu úsměv oplatila. Po chvíli se maličko zamračila a zeptala se.
