,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Prostě zmizel.
Otočil se a šel pryč.
Nechal mě tam stát samotnou - plnou očekávání...
...a ani se neohlédl."
„Vikyno?" vytrhla ji Hana z hlubokých myšlenek, které jí běhaly hlavou jako v zaseklém gramofonu. Celý den.
„Vážně chceš od rána do večera jenom tak ležet?" houkla na Viktorii, která konečně otevřela oči.
„Je mi zle," vypravila ze sebe se značnou námahou zrzka.
„Ale neříkej, vždyť jsi toho zase tak moc nevypila," uchechtla se Hanka a dál kroužila po pokoji.
„No, to ne... Ale já nejsem jako ty, pro mě i málo je hodně," řekla a hned nato se přetočila a zabořila hlavu do polštáře. Cítila se hrozně. V břiše jako kdyby jí vybouchla atomová bomba - nic nebylo na svém místě a v hlavě jí doslova třeštilo.
„Pamatuješ si z toho včerejška vůbec něco?" pokračovala brunetka a svým výrazem dala jasně najevo, že se začíná bavit.
„JO. Všechno."
„Vážně? Já jen že ses mi ještě neomluvila," předstírala uražený výraz Hana. „Což bys určitě udělala, kdyby sis pamatovala všechno," dodala.
„Počkej, za co jsem se ti měla omluvit?" vyhrabala se Viktorie zpod polštáře, ale stále ještě se nesnažila zakrýt svůj zmučený výraz.
„Nejdřív jsi mi pozvracela boty. To by ale bylo ještě dobrý, kdyby -"
„Co?" vyvalila na ni oči Viktorie.
„...kdybych pak nemusela celou cestu domů poslouchat o krásném Theodorovi."
Viktorie seděla s bledým obličejem na posteli a nevěřícně zírala na svou kamarádku.
„Za ty boty se omlouvám..." zastyděla se. "Ale o tom druhém kecáš."
„Zeptej se dědečka, ten to, chudák, poslouchal taky," vyprskla smíchy Hana.
„Nééé..." zaúpěla a znovu schovala obličej do peřin, jako kdyby se tím chtěla schovat před studem, který právě cítila v každičké části svého těla.
V tu chvíli přistála vedle ní na posteli kamarádka. Přestala se tvářit, jako kdyby poslouchala jeden z nejlepších vtipů na světě a pohladila Viktorii po rozcuchaných vlasech.
„Já jsem náhodou moc ráda, že sis ten večer užila," změnila dokonce i svůj tón.
„Skoro si ho nepamatuju," ozvalo se zpod polštáře.
