,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ozvalo se něžné zaťukání na dveře. Uvnitř bílého pokoje bylo však stéle mrtvolné ticho. Narušovalo ho jen pravidelné pípání monitorovacího přístroje. A tak vstoupil. Tiše, aby ji snad nevzbudil, i když ve skutečnosti vzbudit ji by pro něho znamenalo všechno.
Vešel do místnosti, kterou tak dobře znal. V jeho černých očích svítila maličkatá jiskřička naděje. Udělal pár kroků směrem k jedinému lůžku, které se v místnosti nacházelo a naskytl se mu smutný pohled. Úplně stejný, jako včera, jako i předevčírem. Dokonce i před dvěma týdny byl tento pohled stejný. Nic se neměnilo, vše vypadalo stále tak, jako každé ráno. Naděje z jeho očí pomalu vyprchávala.
Smutně si oddechl a přešel po místnosti. Vzal židli, která stála u stěny pod oknem a přisunul ji k posteli. Posadil se na ni a pohlédl na nehybně ležící dívku.
Její tělo na pohled nevykazovalo žádné známky života. Nebýt nepravidelného nadzvedávání hruníku a stálého rytmického pípání značícího skutečnost, že je dívka naživu, bylo by se zdálo, že je mrtvá. Pleť měla bledou a oči zavřené, pod nima se jí rýsovaly dva tmavé kruhy. Tváře byly propadlé a lícní kosti jí vystupovaly mnohem víc než obvykle. Vlasy, které se kdysi pyšnily nejrůznějšími odstíny rudé, byly teď vybledlé a bez života. Ruce a obličej jí ošklivilo několik menších či větších šrámů, jeden obzvlášť výrazný se táhl po čele od levého obočí směrem vzhůru. Z rukou jí vedly nejrůznější hadičky rozdílných barev i velikostí.
Ted, který ji nepřítomným pohledem pozoroval, vzal její nehybnou ruku do své. Hrál si s jejími prstíky a hladil ji, potom si ji přiložil k ústům a políbil ji. „Probuď se," zašeptal.
Odpovědí mu bylo pípání. Poprvé, když spařil Viktorii těsně po její nehodě, tento zvuk ho uklidňoval. Říkal mu, že dívka žije. Dnes ho ale přiváděl k šílenství. Byl rád, že ho slyší, to ano. Ale časem se mu začalo zdát, jako by se mu ten přístroj vysmíval. Její srdce sice bilo, ale ona tu nebyla. Byla pryč v hlubokém komatu a on mohl jen čekat, až se probudí. Tedy pokud se probudí.
„Probuď se," zopakoval tentokrát naléhavěji a jemně stiskl její ruku.
Píp... Píp... Píp... Píp...
Zoufale si prohlížel dívčin obličej a hledal i ty nejmenší náznaky toho, že ho slyší. Věděl, že nic neuvidí, ale nemohl to vzdát. Po chvíli se mu začala klížit víčka. Únava ho přemáhala každou chvíli, jelikož toho poslední dobou moc nenaspal. Položil si proto hlavu na kraj postele k Viktoriině ruce. Během chvíle usnul.
Probraly ho až kroky doktorky, která přišla zkontrolovat Viktoriin stav. S leknutím se narovnal a zamumlal omluvu, doktorka mu však věnovala soucitný pohled.
„To je v pořádku, nemusíte se omlouvat," konejšivě se na něho usmála. On jen sklopil zrak a promnul si spánky, ve kterých mu začala pulzovat bolest.
„Bolí vás hlava?" optala se ho všímavá lékařka. „Mohu vám donést prášek."
„Ne, ne, to je dobré... děkuju. Já už jsem stejně na odchodu," odvětil rychle Ted, pohledem se jí však stále vyhýbal.
„Tak já vás nechám, ať se můžete v klidu rozloučit, zajdu sem později," řekla milým hlasem a svižně vyplula z místnosti. Když za ní zaklaply dveře, Ted se znovu zadíval na dívku.
„Jsi tak krásná," řekl tichounce a pohladil ji po vlasech. „Kéž bych ti mohl nějak pomoct." Potom se na chvíli odmlčel a zamyslel se. Když znovu začal mluvit, držel ji pevně za ruku. „Až se probudíš, tak slibuju, že ti povím pravdu. Nebudu před tebou mít žádné tajemství a když o to budeš stát, jednou ti řeknu úplně všechno."
Do očí se mu draly slzy. Pevně je přivřel a vstal ze židle. Nahnul se nad dívku a něžně ji políbil na čelo.
„Promiň, jestli si moc troufám," pokusil se o úsměv. „Ale tak strašně mi chybíš," dodal a hlas mu přeskočil. „Sice tě moc neznám a ty neznáš mě, ale za tyhle dva týdny jsem ti řekl věci, se kterými jsem se nikdy nikomu nesvěřil. I když jsi mě neslyšela..." řekl a odešel ke dveřím. Tam se naposledy ohlédl a zašeptal: „Já vím, že se nakonec probudíš. Tak to nevzdávej." Potom odešel.
.................
Toho dne se v bílém pokoji vystřídalo ještě několik lidí. Třeba Viktoriini rodiče, kteří dojížděli každý den po práci. Stejně jako Ted každé ráno, o něm však neměli nejmenší tušení. Maminka pokaždé plakala a dívčin tatínek u ní vždy stál a držel ji za ruku.
Dnes s nimi přijela i Hanka, která se snažila kamarádku navštěvovat co nejvíc mohla. Rozvrh ve škole a práce jí to však dovolovali většinou jen jednou za dva dny. Několikrát s ní přijela i Dora. Dívky se staraly o Viktorii jako opravdové kamarádky. S tou největší péčí jí česaly vlasy a vyprávěly jí, co je nového. Úplně jako kdyby byla při vědomí a mohla je vnímat. Často ale také plakaly a cítily hlubokou beznaděj.
I dívčini prarodiče dnes dorazili. Babička to nesla velice špatně a dávala si onu nehodu za vinu. Věřila, že kdyby dokázala Viktorii toho osudného večera zastavit, nic by se nestalo.
Jen jeden člověk, který by tu též měl být, zde chyběl. Byl to Jakub, kdo do nemocnice zatím ani nevkročil.
