,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Cesta zpět probíhala v tichosti. Ted nespouštěl oči z vozovky před sebou a Viktorie zase z něho. Byla zmatená. Netušila, co udělala nebo řekla špatně a proč se najednou tak odtáhl a začal se chovat úplně jinak...
„Promiň, že jsem ti zkazila večer," zamumlala, když auto zastavilo u domu jejích prarodičů. Z oken se stále linulo světlo a dívce bylo jasné, že babička s dědou na ní čekají. Bez vědomí, že je jejich vnučka doma a v bezpečí, by neusnuli. I když si byla jistá, že je Hana nepřestala přesvědčovat, že si nemusejí dělat starosti.
Ted poprvé po dlouhé době pohlédl na Viktorii. V očích se mu odrážela nějaká cizí bolestivá emoce a zdálo se, že byl až doteď mimo. „Ty jsi nic nezkazila, Viktorie," promluvil zastřeným hlasem.
Viky mu věnovala nechápavý pohled. Byla zmatená.
Ted se pousmál a sklopil oči. „Dnešní večer stál díky tobě za to. Vlastně úplně poprvé od... za hodně dlouhou dobu," odmlčel se.
„Poprvé od čeho?" zeptala se opatrně Viky.
„To nic," odbyl ji s omluvným pohledem. „Promiň, že jsem takový."
„Každý je nějaký," usmála se na něj konejšivě. Snažila se, aby rozhovor nezamrzl. „Jsem z tebe jen zmatená," dodala upřímnou větu, která ji pálila na jazyku už pár chvil.
„Omlouvám se," řekl jen.
Viktorie vystoupila z auta a Ted ji následoval. Zastavili se až u schodů, které vedly k vchodovým dveřím domu.
„Můžu tě zase někdy vidět?" Tedův výraz se zase vrátil do normálu a působil teď stejně galantně, jako když tu Viktorii nedávno té noci vyzvedával.
„Můžu být upřímná?"
Ted přikývl a dívka se zhluboka nadechla. „Já nevím. Nevím, jestli si chci znovu připadat jako největší blbec na světě, když se zeptám na něco, co bych podle tebe neměla vědět nebo co ti vadí," dořekla, ale vzápětí toho začala litovat, jelikož to zaznělo tvrději, než chtěla. Pohledem teď propalovala špičky svých bot a neopovážila se Tedovi podívat do očí.
Ten pomalu natáhl ruku k její bradě a uchopil ji mezi dva prsty. Mírně zatlačil směrem nahoru, aby ji donutil na něj pohlédnout. Když se tak stalo, smutně se usmál a řekl tichým hlasem: „Nebudu tě k ničemu nutit."
Ta slova dívku zaštípala v očích. V tu chvíli si uvědomila, co všechno vlastně tento muž udělal, aby ji našel. Muž, který ji vůbec nezná, vydal obrovské úsilí, aby se mohl dnešní večer vůbec uskutečnit. To, co pro ni on udělal během jednoho dne, neudělali jiní za celý život. Odevzdaně se mu dívala do očí a postupně jí to docházelo. Topila se v těch očích barvy havraních křídel a začala si přiznávat, že jí jejich majitel přitahuje. Představa, že už ho nikdy neuvidí, ji rozesmutňovala.
