The Point

Kapitola 15. - Dívka za sklem

Seděla na bílé posteli upírajíc svůj unavený pohled do neznáma. V kapse své klokaní mikiny nervózně žmoulala telefon. Otáčela ho kolem dokola, tam a zase zpátky. Občas ho vyndala a nedočkavě se na něj podívala. K jejímu zklamání však pokaždé vypadal úplně stejně. 

U nohou se jí na zemi povaloval džínový batůžek, ve kterém měla své věci. Sbalené na cestu domů, konečně. 

Zvedla se a poodešla k oknu. Očima těkala mezi lidmi, kteří procházeli před nemocnicí. Hanka už tu měla dávno být. Slíbila, že vyzvedne Viktorii na pokoji a pomůže jí s věcmi. Ačkoliv jich moc nebylo, přesněji jen ten jediný batůžek, který se teď válel na podlaze nemocničního pokoje, trvala na tom, že Viky nebude nic tahat sama. A tak teď zrzce nezbývalo nic jiného než sedět a čekat.

O několik minut později se ozvalo zaklepání na dveře. Viky se opatrně zvedla z lůžka a přešla ke dveřím. 

„No konečně, ty bys snad přišla pozdě i na můj -" zatáhla za kliku a otevřela dveře, „ -  pohřeb." Dořekla ta slova a ústa nechala otevřená. Za dveřmi nečekala nedochvilná kamarádka nýbrž mladý muž s těma nejčernějšíma očima, které kdy Viktorie viděla. A vzpomínala si na ně, vždyť přece byly to první, co po svém probuzení viděla. 

„To bych opravdu nerad," usmál se na ni a odhalil tak řadu bílých zubů.  

„Te-de?" zakoktala se zaskočená dívka a nepřestávala na něho překvapeně civět. 

„Promiň," sklopil pohled, „ nechtěla bys odvézt domů?" zeptal se směle tím svým zvláštním přízvukem.   

„Víš já čekám na Hanku, ona by měla každou chvíli přijet," začala roztržitě brebentit zrzka. Ted ji sledoval s pobaveným výrazem, o kterém měla neodbytný pocit, že už ho někdy viděla.

„Často se na mě díváš tímhle pohledem?" 

„Jakým?" zeptal se se zájmem.

„Tímhle. Tím propalujícím, při němž mám pocit, že ve mně vidíš i to, co jsem měla včera k večeři," odpověděla a maličko se u toho mračila. „Byl to vanilkový puding, mimochodem."

Ted se znovu usmál a zadíval se dívce do očí. „Jsi pořád stejná."

„Jo? Protože sama sobě přijdu jiná, alespoň v očích ostatních," posmutněla. Ted si ji se zájmem prohlížel. Vlastně nevypadala stejně jako ta dívka, se kterou strávil před několika týdny pár chvil. Ta, která před ním teď stála, byla smutnější, vzdálenější. Všiml si, že i ona se na něho dívá jinak. Nebyla to ta Viktorie se srdcem na dlani, kterou poznal. Byla to dívka, která stojí za tlustým sklem. Vidí ho, slyší ho, ale nemůže se ho dotknout. A přitom po doteku tak moc toužil. Když byla v kómatu, mohl se jí dotýkat, jak chtěl. A přece jí vždy držel jen za ruku nebo pohladil po vlasech. Jednou jí dokonce políbil na čelo, ale o tom ona neví. 

 „Promiň, že jsem nepřišel," zašeptal. Dívka ho pozorovala unavenýma očima a přemýšlela, co říct.

„Vždyť jsi tu se mnou byl," pousmála se nakonec. „Řekli mi to. A chtěla jsem ti za to poděkovat, vážím si toho."

Ted zřejmě nedokázal dál předstírat odstup a po těchto slovech přitáhl dívku do naléhavého objetí. Ta byla natolik zaskočená jeho náhlou návštěvou i chováním, že se mu nebránila a sevření mu oplatila. Vnímala jeho krásnou vůni a přemítala, zda ji už někdy cítila. Z nějakého důvodu jí v jeho náruči bylo dobře.

„Tak strašně jsem se bál," zašeptal jí do vlasů a Viktorii se zdálo, že slyší v jeho hlase nepopsatelnou bolest.  

„To je v pořádku, jsem tady," odpověděla a jemně se odtáhla. Věnovala mu vřelý úsměv a při tom krátkém pohledu zaznamenala, že se jeho oči lesknou. 

„Ty si na mě tedy vůbec nevzpomínáš?" 

„Ne..." řekla dívka s omluvným výrazem v očích.  

Ted raději uhnul pohledem a protáhl se kolem dívky do místnosti, kde sebral batoh, který ležel u postele. „Ještě nějaké věci tu máš?" rozhlédl se.

„Říkala jsem přeci, že přijede kamarádka," ohradila se Viky výmluvně.

„No jestli chceš, můžeš na ni ještě chvíli čekat," řekl Ted, „já mám ale zvláštní pocit, že čeká ona na tebe - doma." Potom vytáhl z náprsní kapsy kabátu kus papíru, něco na něm přečetl a dodal: „Přesněji v domě číslo 54 v Náměstní ulici v Praze." 

„Tak takhle to tedy je," zakroutila hlavou dívka. „Copak ti za to slíbila, Hanička moje milovaná?" zvedla obočí a čekala chlapcovu reakci.    

„Tvou ruku a půl království k tomu," kulišácky na ni zamrkal. „Jak jinak sis myslela, že bych se dozvěděl, že tě dnes pouští domů?" 

„Nevím, nad tím jsem ještě nepřemýšlela."

„Tak přestaň vymýšlet další vyhýbavou odpověď a pojď se mnou," řekl a elegantním gestem pobídl Viktorii ze dveří. Ta se na něho naposledy zkoumavě podívala a potom konečně překročila práh. Našlapovala pomaličku, protože ji každý krok bolel. Ted kráčel vedle ní a nejednou jí nabídl pomocnou ruku, ona však pokaždé odmítla. „Chodit snad ještě dokážu," usmála se nad tím pokaždé. 

„Vadilo by ti..." promluvil Ted po tom, co usadil zrzku do svého auta a hned nato se usadil i on sám, „kdybychom se spolu ještě někde zastavili?"  

„Ne," usmála se dívka. V tu chvíli jí však stanulo na mysli něco, co ji začalo tížit. „I když počkej, já bych vlastně... asi bych neměla," zamumlala a zadívala se na špičky svých bot.   

„To kvůli němu?" zaškaredil se chlapec a poslední slovo vyplivl z úst, jako kdyby to bylo něco skutečně odporného. 

„Nevím, co o nás víš, Tede," nespouštěla pohled ze země a maličko se zamračila, „ale odpustila jsem mu."

Theodor pevně semkl oční víčka. Vztek, který v něm v tu chvíli vybouchl, by se jen těžko popisoval slovy. Nebyl to vztek směřovaný k nevinné dívce. Byla to nenávist k Jakubovi. 

„Už kvůli tomu, cos právě řekla, bys měla jít," promluvil tak klidným hlasem, jakým dokázal a otevřel oči. Ty byly teď plné tisíce emocí, z nichž žádná nebyla hezká. 

Dívka ho zkoumala odměřeným pohledem, ale nakonec přikývla. „Tak dobře. Ale jen jedno kafe."