,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Ani mi nezkoušej lhát!" rozkřičela se Viktorie. Věci se začaly zamotávat víc, než si byla ochotna připustit. A pochopit.
„Nikdy bych ti nelhal, krásko," sklopil pohled blonďatý chlapec sedící na kraji její postele. „Jen nechápu, co si to na nás vymysleli. Proč nás chce někdo rozeštvat?"
„Protože je to pravda!" pokračovala rozrušená dívka. „Já Haně věřím, ona... Ona by mi nelhala."
„A já bych ti lhal?" pohlédl na ni Jakub naprosto odzbrojujícím pohledem.
Zrzka zaklepala hlavou, jakoby chtěla vyhnat všechny zmatené myšlenky a udržet si čistou mysl. Něco jí na tom nesedělo, avšak ptala se sama sebe na tu stejnou otázku - lhal by jí?
„Proč by to dělala?" mračila se dál na chlapce.
„Já-já nevím. Přemýšlej, nemůže mít nějaký důvod nás rozeštvat?" snažil se jí vnuknout myšlenku.
„Absolutně žádný, je to má nejlepší kamarádka," odpověděla rozrušeně. „Když mi tu tvrdíš, že jsi mě nepodvedl, tak jak mi potom vysvětlíš ty tvé zprávy? Jo, četla jsem je! A všechno to do sebe zapadá," bránila se dál jeho myšlence. „Pořád jsi mi psal, že jsi udělal blbost a mrzí tě to!"
„Protože jsme se pohádali," rozhodil rukama Jakub. „Křičeli jsme a... a já ti řekl pár dost hnusných věcí. Potom jsi utekla a byl konec."
„Jaké hnusné věci?" vyzvídala Viktorie a dál si ho nedůvěřivě přeměřovala.
„To po mně nechtěj," vrhl na ni prosebný pohled. „Nežádej mě, abych to říkal znovu. Už je to pryč a já to tak nemyslel.. Vyklouzlo mi to ve vzteku."
Dívka se stále mračila. Zamyšleně pozorovala Jakuba a snažila se rozluštit, co se to s ní děje. Co právě cítí.
„Urazil jsem tě a tys měla právo odejít. Pochopím, když si za tím budeš stát, ale... Nikdy jsem tě nepodvedl, to si prostě nesmíš myslet," pověděl a zadíval se jí do očí. Přitom zajel rukou pod její deku a vzal jí za ručku, kterou tam před ním stále ještě schovávala. Tentokrát už se mu nevysmekla, ani se o to nepokusila.
„Přece bych od tebe jen tak neodešla," promluvila tiše.
„Oba jsme udělali chybu," zašeptal Jakub. „Myslím, že je na čase si odpustit a nechat věci jít znovu tím správným směrem."
„Jak ti mám věřit?" pohlédla zrzka do modrých očí.
„Jaký máš důvod to neudělat?"
„Hanka..."
„Vy holky," povzdechl si Jakub. „Nikdy sis před ní nevymýšlela? Neřekla jí něco, co nebyla pravda?"
„Proč bych si prosím tě vymýšlela něco takového?!" ohradila se zvýšeným hlasem dívka.
„Třeba jsi nechtěla, aby se vyptávala... Věděla jsi, že když řekneš, že jsem tě podvedl, nebude se v našem rozchodu nikdo rýpat."
Viktorie vrtěla hlavou. Měla zavřené oči a myšlenky jí v hlavě doslova vířily. Vtom někdo zaklepal na dveře a vstoupil do místnosti.
„Dobrý den," pozdravila sestra. „Slečno, budeme vás přesouvat na normální pokoj, myslíte, že jste připravená?" zeptala se s milým úsměvem. Viktorie zakývala na souhlas.
................
V areálu nemocnice byl malý parčík. Byl plný stromů, které teď na podzim hrály desítkami barev. Dokonce i zem byla pokrytá tímto žluto-červeným kobercem. Bylo to krásné na pohled.
Chladný větřík štípal zrzku do tváří. Ač byla zachumlaná do huňatého béžového županu, sem tam se otřásla zimou. Pohyb jí zatím ještě působil nemalé bolesti, proto se nechávala vézt na vozíku. Ten před sebou opatrovatelsky tlačil Jakub.
Po tom, co dívku konečně pustili z jednotky intenzivní péče, nemyslela na nic jiného, než že se konečně podívá ven. Konečně nechá vítr, ať jí pocuchá vlasy a prokrví tvář. Užívala si každý okamžik chladného dne a plnými doušky nasávala vůni stromů. Zavřela oči a nechala se unášet.
Ani si nevšimla, že zastavili. Jakub nechal její křeslo stát u lavičky, na kterou se sám posadil.
„Jak ti je?" prolomil ticho, které rušil jen šum listů a tlumené hovory několika dalších lidí, kteří se parčíkem procházeli.
„Ani nevím," pronesla stále se zavřenýma očima.
„Vypadáš hrozně bledě a pohuble," pokračoval blonďatý chlapec a natáhl k dívce ruku. Když se dotkl její tvářičky, otevřela oči a tázavě se na něho zadívala. Od probuzení vypadala už podstatně lépe. Tváře už neměla tolik propadlé a dokonce začaly chytat narůžovělou barvu.
„Taky bys by bledý a pohublý, kdyby ti dávali jíst to co mně," zakřenila se.
„Chudáčku," zasmál se s jistým úšklebkem.
„Hele," dloubla ho do ramene. „Měl jsi vůbec někdy nemocniční jídlo? Chutná jako penicilin a páchne po záchodech."
„Nebyl jsem v nemocnici ani nepamatuju," zamyslel se Jakub. „Naposledy jako malej, když jsem si rozbil hlavu na fotbale."
„A od tý doby v ní máš prázdno," rozesmála se dívka.
„No teda," zatvářil se překvapeně a zkoušel dělat uraženého. „Počkej, až se mi uzdravíš, neskutečně tě zlechtám."
„Nee," zavrtěla hlavou dívka a stále se chichotala.
„Nebo mám začít už teď?" pohlédl na ni s jiskřičkou v očích. Dívka se přestala smát a Jakub k ní znovu natáhl dlaň. Blížil se pomalu k jejímu krku, kde ji následně něžně položil. Palcem začal přejíždět po její hebké kůži. Přes bradu až ke rtům, kde se zastavil. Dívka plaše zamrkala a pohlédla na něho svýma tmavýma očima, ve kterých se objevil strach. Zadržela dech. Dívala se do jeho nevinné tváře, na jeho plné rty a jen matně si vybavovala, jak chutnají. Najednou zatoužila je líbat.
Jakub z ní nespouštěl pohled a očima se jí vpíjel do rtíků. Byla tak křehká, tak zranitelná. Tak důvěřivá. Neváhal ani na chvíli a pomalu ji políbil.
Když přiložil své rty na její, pocítil touhu a moc. Ve chvíli se polibek proměnil v celou řadu naléhavých polibků, v něžnou hru rtů a jazyků.
Viktorie nepřemýšlela, co právě dělá. Byla zmatená sama ze sebe, ze svých vlastních citů. Avšak nevnímala nic, jen smyslné doteky, které tolik potřebovala. Ještě před chvílí se cítila bezmocná jako loutka, jakoby ztratila moc nad vlastním životem. Nyní se zdálo, že ji alespoň na chvíli znovu našla. Ztrácela se v dotecích osoby, která jí byla tolik blízká. Jakubova ruka se jí ztratila v rozpuštěných vlasech a něžně je cuchala. Jak by jí mohl tenhle kluk ublížit?
V barevném parčíku u nemocnice byla touto dobou spousta lidí. Bloumali mezi stromy, posedávali na lavičkách, povídali si a odpočívali. Všem bylo krásně.
Všem až na černookého chlapce stojícího opodál. Stál tiše v povzdálí a nechtěně se stal svědkem polibku, který se nikdy neměl stát.
