,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Podnik, do kterého Kuba dívku vzal, působil už na první pohled velice luxusním dojmem. Ženy si sem braly společenské šaty a před večeří navštěvovaly kadeřnice. Jejich muži, často právníci, lékaři či podnikatelé - nebo bohatí milenci, sem chodili výhradně v oblecích a navoněni tou nejdražší kolínskou.
Už na ve vchodu se dívka zasekla a tázavě pohlédla na Jakuba, který se nyní tvářil tak vznešeně, jak jen to šlo. Dívku to málem rozesmálo.
„Tohle myslíš vážně?" špitla.
„Něco se ti nezdá?" sklonil k ní hlavu.
„Nic, jen že... za předkrm tu budou chtít celou tvou výplatu," šeptala a očima těkala po místnosti. „A možná i duši."
Jakubovi se zablýsklo v očích a zazubil se. „O to se nestarej."
Sotva to dořekl, Viktorii někdo zezadu uchopil za paži. Lehce sebou trhla, jelikož to nečekala, potom jí ovšem došlo, že se jen někdo z personálu snaží pomoct jí z kabátu.
„Omlouvám se, slečno," ozval se mladý muž v černé vestičce a pokorně pověsil kus oblečení na nablýskaný stojan. Potom se otočil k Jakubovi a prohodil s ním pár slov. Stále se tvářil, jakoby byl jejich poddaný, což se Viktorii vůbec nelíbilo. Potom je oba pobídl, ať ho následují a zavedl je ke stolu v zadní část podniku.
Na stole byly už nachystané skleničky a láhev šampaňského. Mezi nimi plápolal plamínek svíčky a vytvářel ve skle zlatavé odlesky. Stůl byl, stejně jako několik dalších, od ostatních oddělen průsvitnou látkou. Mělo to neskutečnou atmosféru.
Když se oba usadili, mladík ve vestičce jim ochotně naplnil skleničky tím bublinkovým skvostem nedozírné ceny a vytratil se.
Viktorie se stále nepřestala tvářit zaraženě. Prohlížela si interiér skrz tu záclonovou bariéru, zkoumala příbory nejrůznějších velikostí a tvarů, které ležely na stole před ní a o kterých neměla nejmenší tušení, že existují a nedej bože, že s nimi někdy bude jíst. V duchu děkovala svému já, které si na sebe před půl hodinou obléklo ony červené šaty. Ze kterých, mimochodem, Jakub nedokázal spustit oči.
„Tak na tebe," promluvil po chvíli blondýn a uchopil skleničku na přípitek, „...na boha, který, pokud existuje, a já věřím, že ano, mi tě vrátil zpátky..." pokračoval, „a na dnešní večer, ať stojí za to."
„Ať stojí za to," zopakovala dívka a jemně ťukla svou skleničkou o tu jeho.
Šampaňské bylo nejlepší, jaké kdy ochutnala. Pravděpodobně také nejdražší. Jeho slaďoučká chuť se jí rozlila v ústech.
„To je výborné," zvedla významně obočí.
„Holka jako ty nebude pít nic průměrného," prohodil Jakub, jakoby o nic nešlo.
