,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Hani, musím ti něco říct," vzhlédla Viktorie s nejistým hláskem k právě příchozí dívčině.
„Copak, zlato?" reagovala hnědovláska ve dveřích a přispěchala si sednout ke kamarádce. Letmo ji objala na přivítanou a zvědavě se na ni zadívala.
„Byl tu Kuba," zamumlala zrzka a očima skenovala Hanin výraz, aby jí neunikla její první reakce.
V Hanině výrazu se však objevil jen úšklebek. „Fakt, jo?" odvětila nakonec a zadívala se ven z okna.
„Počkej, tebe to ani trochu nezajímá?" svraštila čelo Viky.
„Co?" trhla sebou. „Ale jo, jasně. Co chtěl?" zamračila se hnědovláska.
„Přišel mi všechno vysvětlit."
„Hm... A copak ti řekl zajímavého?" pokračovala dál naprosto nevzrušeným tónem Hana.
Viky se zarazila a jen otupěle zírala na svou kamarádku. „Co máš za problém?"
„Já? Já nemám vůbec žádný problém," odvrátila Hana zrak a líně si začala pohrávat s vlastními prsty. Po chvíli znovu promluvila. „To ty máš problém. A dost velkej," zadívala se na napůl sedící zrzku. Ta se nezmohla jediného slova a tak dívka pokračovala.
„Vím, co jsi s Jakubem včera dělala," řekla a věnovala kamarádce vyčítavý pohled.
„Jak to jako víš? A-a počkej, co ti to tak vadí?" zírala na ni nevěřícně Viktorie.
„Vadí mi, že jsi tak naivní, zlato!" vybouchla konečně Hana. „On tě podvedl, chápeš? Neexistuje žádný dobrý ani špatný důvod, proč by ses s ním měla líbat! Je to grázl, kterej si tě nezaslouží! Ne, on si nezaslouží nikoho, ani tu nejošklivější a nejblbější holku na světě!"
„Já si ale - ..."
„On ti strašně ublížil, Viky," rozmáchla ruce Hanka. „Zradil tě, hrozně... Ty si to možná nepamatuješ, ale já ano! Prožívala jsem to s tebou," křičela Hana celá rozrušená. „A potom tě vydíral tak, že tě to dostalo sem!" v očích se jí zaleskly slzy. „Chybělo málo a už bys tu..." vzlykla, „nebyla."
Chvíli bylo ticho. „Neplakej," stáhla nakonec lítostí obličej Viktorie. „Pojď ke mně," zašeptala a nabídla kamarádce náruč. Ta ji bez rozmýšlení přijala a schoulila se na postel vedle zrzky. Chvíli tam jen tak ležely v objetí. Hance stékaly slzy po tváři a Viky ji hladila po vlasech. Byla to chvíle, kdy obě cítily, že mají jedna druhou. A že to tak vždycky bude.
„Chápeš, že to bylo strašný?" vzlykla znovu Hana.
„Co myslíš?"
„Být tu bez tebe," zatřepala hlavou. „Žít s tím, že se možná neprobudíš, sledovat tě, jak pomalu uvadáš a nemoct s tím nic udělat."
