,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ještě než stihl Ted cokoli říct, dveře bílého pokoje se rozletěly a dovnitř vešli svižným krokem tři lidé. Doktorka, doktor a sestra. Zřejmě je o dívčině probuzení a zvýšené mozkové aktivitě informoval nějaký přístroj, a tak hned přiběhli.
Doktor vypadal zkušeně. Byl to přesně takový ten typ lékaře, o kterém byste nikdy nepochybovali a i kdyby vám místo angíny diagnostikoval neštovice, se vší parádou byste mu to věřili. Doktorka naopak vypadala velice mladě a držela se pár kroků za ním. Sestra s sebou nesla tác s několika lahvičkami a aplikátory.
Jen co jim padl pohled na probuzenou dívku, všichni tři se usmáli. Doktor přispěchal k přístrojům a kontroloval na nich některé údaje. Mladá lékařka přešla k posteli a promluvila k Viktorii.
„Jak se cítíte?" zeptala se mile a vytáhla z kapsy baterku, kterou následně posvítila dívce do očí.
„Nemůžu se posadit, hrozně mě to bolí," postěžovala si Viktorie, která ještě mžourala pod ostrým světlem baterky.
„To ještě chvíli potrvá," pokývala chápavě hlavou lékařka a konečně vypnula ten protivný svítící přístroj. "Buďte trpělivá a nesnažte se dělat žádné prudké pohyby."
„Co přesně se mi stalo?" zadívala se na ní se zájmem zrzka.
„Měla jste autonehodu," řekla doktorka tím miloučkým hláskem a malinko se zamračila. „Sjela jste autem ze silnice a nabourala do stromu."
„Museli vás přepravit vrtulníkem," ozval se za doktorčinými zády muž v bílém plášti. Kontrolu přístrojů už dokončil několika poznámkami do svých papírů a tak přešel k dívce. „Měla jste vnitřní poranění břicha, sériové zlomeniny dvou párů žeber a krvácení do mozku, kvůli kterému jste byla v kómatu. To kvůli těm zlomeninám cítíte bolest, ale sestra vám právě podává utišující léky, takže by to mělo během několika minut odeznít," pokračoval ve vysvětlování. „Tu bandáž, co máte kolem hrudníku, si nesundavejte ani s ní nijak nehýbejte."
„Kde jsou rodiče a přítel?" zeptala se zrzka a na doktorův výklad jejích zranění vůbec nereagovala.
„Přítel právě odešel," odpověděla doktorka, „a rodičům už jsme dali vědět, dorazí brzy," usmála se.
„To ale nebyl můj přítel," zavrtěla hlavou dívka, která si až teď všimla, že tu černovlasý chlapec už není. „Neznám ho, myslela jsem, že to byl doktor," pohlédla s tázavým výrazem na ženu v plášti.
Ta si vyměnila rychlý a významný pohled s doktorem a potom se posadila na kraj postele k dívce.
„Vy si na něho nevzpomínáte?" otázala se se starostí v očích.
„Nikdy jsem ho neviděla," zavrtěla znovu hlavou Viky.
„Chodí za vámi každý den, byl tu s vámi celou tu dobu, co jste spala," pokračovala mladá doktorka.
