,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ulicemi Prahy se nesl vzduch teplého podzimního dne. Atmosféra byla zbarvená hudbou pouličních umělců, prokládaná zlatými paprsky odpoledního slunce a okořeněná vůní stánkových pokrmů, na které tu stály fronty skupinky turistů. Byla neděle a lidé, ať už spěchající či pomalu bloumající, si ji užívali plnými doušky.
Dívka s vodopádem rudých vlasů si razila cestičku středem tohoto dění. Vlivem sluníčka byly pihy na její tváři výraznější než obvykle. V lehké mikině a se spokojeným, ač nenápadným úsměvem kráčela směrem k místu, kde se nacházely trhy. To bylo místo, které navštěvovala skutečně ráda. Milovala tu přehlídku chutí a vůní, květin, čerstvého ovoce a zeleniny. A právě toho pro ni nebylo nikdy dost. Každičká návštěva farmářských trhů bývala zakončena taháním přinejmenším dvou plných tašek, proto byla dnes vybavena i batůžkem. Pro jistotu.
Myšlenkami bloudila někde mezi nebem a zemí, jak bylo jejím zvykem. Možná proto si nevšimla, že ji už posledních pár desítek minut pozorují cizí modré oči. Světlovlasá dívka s křiklavě červenými rty, jíž ta očka patřila, se schovávala v moři lidí, které ji od zrzky dělilo. Chvíli co chvíli Viktorii v tom davu hledala a nenuceně se přesouvala tam, kam šla ona. Když si zrzka uklízela do batůžku poslední sáček právě koupených červených paprik, znenadání ji ta blonďatá dívka oslovila.
„Ahoj... ehm..." zamumlala neznámá. Jakmile na ni Viktorie překvapeně pohlédla, okamžitě sklopila pohled k zemi. Tudíž si vlastně ani nevšimla, že se zrzka snaží marně přijít na to, zda-li ji vůbec zná.
„Hele, já vim, že tohle je dost blbý," spustila tichoučkým hlasem, přičemž si jednou rukou zastrkávala pramen vlasů za ucho, ale pohledu na Viky se stále vyhýbala. „Chtěla jsem se ti fakt moc vomluvit," dostala pak ze sebe a konečně vzhlédla.
Viktoriin absolutně nechápavý výraz způsobil blondýnce ještě větší nervozitu, než kterou doposud prožívala. „Promiň, ale za co se mi omlouváš?" zavrtěla hlavou dívka a pokusila se o milý úsměv.
„Vždyť víš," zakabonila se a znovu pohlédla na špičky svých nablýskaných bot. „Neměla jsem o tobě nejmenší tušení... fakt mně je to moc líto... já nejsem taková kráva, jak si o mně možná myslíš..." odmlčela se. S nadějí v očích, že Viktorie konečně také něco řekne, k ní opět vzhlédla.
„Myslím, že sis mě musela s někým splést," zasmála se rudovláska, „nemám nejmenší tušení, o čem mluvíš." Teď se pro změnu zatvářila nechápavě blondýnka. „Aha... tak to fakt promiň," zkrabatila obočí. „Já jsem si byla skoro jistá, že seš to ty," vykoktala ze sebe, nakonec se však také rozesmála.
„To je v pohodě," zakroutila hlavou. „A za co že ses mi vlastně omlouvala?" dodala ještě se stále pobaveným výrazem Viktorie.
„To je fuk," odvětila světlovláska. „Tak se měj pěkně. A fakt promiň," ušklíbla se a otočila se na odchod.
