„Kudy to vezmem?" ptala se za běhu Hanka.
„Nech se vést," mrkla na ni Viktorie. Okolní krajinu znala lépe než vlastní boty. Prakticky tu vyrostla.
„Nemám ráda překvapení," zabrblala Hanka. „Takže jestli nás chceš vláčet někde po kopcích, dej mi vědět dopředu, ať se můžu psychicky připravit."
„Tak toho se neboj," zasmála se zrzka. „Neběhám tak dobře jako ty, takže bych ti do kopců nestačila. Poběžíme ke studánce a zpátky, jo?"
„To zní dobře," souhlasila Hanka a přidala do kroku. Lord běžel na volno vedle dívek, v puse stále svíral míček a neskutečně si běh užíval.
Hanka měla hezky vysportovanou postavu, sem tam jí na ruce či noze vykoukl hezky vyrýsovaný sval. Ve volném čase chodívala cvičit a v běhání také nebyla zrovna začátečník. Viktorie byla oproti ní droboučká, proto není divu, že Hance nestačila. Ta na ni několikrát i čekala nebo se snažila své tempo přizpůsobit.
Běžely asi dvacet minut, než dosáhly svého cíle - studánky. Dívky se celé zadýchané se svalily na zem vedle ní. Viktorie ležela na zádech a snažila se popadnout dech, Hanka se přetočila na břicho, rukama nabírala do hrsti ledovou vodu z lesního pramene a pila. Lord stál z druhé strany studánky a také doplňoval tekutiny.
„Myslíš - ... že se mi - .... ozve?" zeptala se zničehonic zadýchaná Viky.
„To je jasná věc," vzhlédla k ní Hanka. „Můžu se na něco zeptat?"
„Klidně," pokrčila rameny Viktorie.
„Neděsí tě to trochu?"
„Co myslíš?" nechápala Viky.
„On," odpověděla Hana. "Celkově o něm nic nevíme, jen tak se tu objeví a odveze si tě na zříceninu. Do toho má fakt divnej přízvuk. Né jako Němec, Američan... Spíš takovej severskej."
„Ty jsi badatelka," protočila očima Viktorie.
„Já jsem teda hrozně ráda, že se někdo objevil takhle brzo, fakt," pokračovala Hana. „Po tom, co se ti stalo s Kubou. Ale nikdy bych si neodpustila, kdyby ti ublížil, víš?"
„Prosím tě, nedělej z toho takové drama," řekla Viky a snažila se předstírat smích.
„Jen říkám, aby sis dávala bacha a nespadla do toho příliš rychle," ukončila svou myšlenku Hanka.
V tu chvíli zapípal Viktorii mobil hlásící příchozí zprávu.
„My o vlku..." ušklíbla se Hana.
Viky se uculila, vyndala mobil z mikiny a četla. Pro její zklamání to nebyl Ted.
(19:02) Nová zpráva SMS
OD: Kuba
"Ty jsi na dobro pryč a já jsem sám. Když jsi odešla, odešel ze mě všechen život. Udělal jsem píčovinu, vím to. Zasloužím si být sám. Ale nedokážu trpět, né takhle moc. Neumím žít život bez tebe, srdíčko moje. A proto... sbohem, lásko."
Viktorii se rozbušilo srdíčko. Ruce se jí rozklepaly a svět kolem sebe viděla najednou rozmazaně.
„On.. on..." chtěla něco říct, ale hlas ji zradil.
Hana jí rychle vzala telefon z ruky a zprávu si též přečetla. „Ty vole," dostala ze sebe zaraženě.
„On si chce něco udělat!" zajíkala se Viky. „Chce se zabít!" Slzy se jí opět kutálely po tváři jako potůčky perel a ona je nemohla zastavit. Stoupla si, zamotala se jí hlava. Zavrávorala, ale i přesto se dala do běhu. Utíkala jako o život, ač byla vyčerpaná, nemohla zastavit. Musela mu zabránit udělat blbost. Běžela zpátky směrem k domu, Hanu i Lorda nechala za sebou. Věděla, že ji budou následovat, ale že ji nedoženou.
Vtrhla do baráku zadními dveřmi, které s hlasitým třísknutím rozrazila. Neslyšela babičku, jež na ni mluvila. Vnímala jen ubíhající sekundy, které nelítostně míjely jedna druhou. Doběhla do pokoje, kde v tašce nahmatala peněženku a klíče, na kterých byl i ten od Kubova bytu. Potom sáhla do Haniny kabelky a vytáhla z ní i její klíče od auta. Potom se otočila a vyběhla z pokoje. Na chodbě málem srazila babičku, která na ni stále něco mluvila.
„Promiň, babičko, Hanka ti všechno vysvětlí, já teď musím pryč," řekla jí ve spěchu a vyběhla ven. Odemkla si Hanino auto, nastartovala a bez jediného rozmyšlení se rozjela.
Dech měla stále zrychlený a hlasitě oddechovala. Silnici před sebou viděla rozmazaně. Nic jí však nezabránilo v tom, aby zatlačila plyn k podlaze auta a plnou rychlostí se rozjela. Řítila se po sinici nebezpečnou rychlostí bez ohledu na to, že nebyla až tak dobrý řidič. Řidičák měla teprve necelý rok.
Ruce se jí klepaly, ale věděla, že pokud zpomalí, nemusí to k němu stihnout včas. Co když to nestihne ani takto? Co když ho najde mrtvého?
Na silnici byla plná čára, tudíž nesměla předjíždět. Ale auta před ní ji tak moc zdržovala!
„Sakra, sakra, sakra!! Musím zrychlit, nebo bude pozdě! Příliš pozdě!"
Rukou nahmatala levý blinkr a několikrát jím zablikala. Potom strhla volant doleva a ocitla se v protijedoucím pruhu. Znovu dupla na plyn a chtěla předjet skupinu aut. Hanino auto se jen líně rozjelo, avšak né tolik, kolik v tu chvíli Viktorie potřebovala.
„Dělej, dělej..." Klela v duchu rozrušená Viktorie.
Auto se skutečně rozjelo o trochu víc a dostalo se do úrovně prvního auta, které Viktorii zdržovalo. Dívka si všimla, že se pomalu blíží k zatáčce. Pořád však byla v protijedoucím pruhu a zpátky už nemohla. Začala zmatkovat.
Stlačovala plyn vší silou a auto pomaličku předjíždělo i ostatní. Byla už v zatáčce, když vtom se v pruhu přímo před ní objevila dvě obrovská oslňující světla. Patřila nákladnímu vozu, které se teď řítilo neskutečnou rychlostí přímo na ní. Viktorie přestala dýchat a zbrkle strhla volant do strany.
Poslední, co vnímala, bylo ohlušující zatroubení.
A potom... tma.
ČTEŠ
The Point
General Fiction,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce." Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí. P...
