,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Ještě kousek, ještě - pomalu... super a teď zastav... tak... už můžeš otevřít oči!"
Viktorie, která měla doposud dlaň na očích, poslechla kamarádku a zvědavě se rozhlédla kolem sebe. Stála na prahu jejich společného bytu. Její oči se rozzářily a hbitě přelétly celý prostor vstupní chodby. Její pozornost však neupoutal botník z dubového dřeva, který přetékal Hančinými teniskami a který byl dominantou celé místnůstky, ani obrovské zrcadlo visící na zdi přímo naproti ní. Měla oči pouze pro jedno. Hned vedle kýčovité rohožky hlásající veselé "Home, sweet home" ležel na zemi překrásný chrt. Ten, jakmile zmerčil příchod své už tolikrát oplakané paničky, v mžiku vyskočil na nožky a začal výt tak hlasitě, až se to s ozvěnou rozléhalo po chodbě do všech pater.
Viktorie nedokázala skrýt dojetí. Do očí se jí draly slzy. Slzy štěstí, že znovu vidí svého nejvěrnějšího přítele. Sklonila se k němu s širokým úsměvem a začala ho hladit a objímat. Drbala ho za ušima, na hřbetě i za krkem a Lord šťastně vrtěl huňatým ocáskem sem a tam a spokojeně zpíval.
„Ty můj trumbero," vzlykla šťastně dívka, „ty sis myslel, že jsem tě tu nechala, viď," řekla a přivinula si ho k sobě. Hafan spokojeně funěl a oddychoval, za chvilku se však z náruče vymanil a začal znovu pobíhat kolem dívek.
„Takhle šťastného jsem ho neviděla už šíleně dlouho," usmála se Hanka. „Strašně jsi mu chyběla."
„Opravdu?" nasadila lítostivý výraz zrzka. Představa, že její chrtík trpěl steskem, ji zabolela. Zároveň ji však ta skutečnost, že mu na ní tak moc záleží, zahřála u srdíčka.
„Tak už pojď dál, jsem moc zvědavá, co řekneš na svůj pokoj!" poskakovala kolem netrpělivá Hanka.
„Páni," vydechla pihatá dívka, jakmile vstoupila do oné místnosti. „Je to tu... hezké. Přesně takové, jak jsem si to představovala," usmála se. „Velká postel, huňatý koberec, knihovna - jo, to vypadá jako já," řekla a posadila se na zem uprostřed pokoje vedle šťastného Lorda. Dlaněmi přejížděla po čistě bílém nadýchaném koberečku a spokojeně se usmívala.
„Máš to tu útulný," přidala se Hanka a lehla si na zem vedle své kamarádky. „Jsem ráda, že už jsi zpátky."
„To já taky, nemáš ani tušení," odvětila Viktorie a začala si hrát s pramínkem Hančiných vlasů, které byly rozhozené na koberci. „Ačkoli to pro mě není tak úplně zpátky," dodala a její úsměv posmutněl. Byla tu sice doma, avšak více se zde cítila jako na návštěvě. Na úplně první návštěvě.
„Ty to přeci všechno doženeš," usmála se na ni konejšivě brunetka.
Viktorie se rozhlédla po pokoji. Zlatavé paprsky podzimního slunce zahalovaly nábytek a stěny hřejivým závojem, který dodával místu zvláštně kouzelnou atmosféru. Dívka si právě prohlížela obyčejnou bílou skříňku s šuplíky, když ji přepadla dotěrná myšlenka. Sama sis tu skříňku vybrala. Sama jsi ji postavila právě do toho rohu. Sama sis do ní naskládala věci a navrch položila rámeček s fotografií. Neměla by sis to sakra pamatovat?
