,,Nikdy nic nepřijde ve chvíli, kdy to nejvíc čekáme. Kdy o to prosíme. Věci zkrátka samy přicházejí a odcházejí, jak se jim zachce."
Prožijte příběh Viktorie, zrzavé dívky s popleteným srdcem, a Theodora, černookého cizince s nejasnou minulostí.
P...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Viktorie se hlavou opírala o okénko autobusu, do kterého nastoupila s Lordem a jednou cestovní taškou. Sledovala rychle ubíhající krajinu a snažila se nevnímat své myšlenky, které se nepříjemně točily kolem včerejšího večera.
Do malebné, loukami a lesy zalité vesničky dorazil autobus přesně v sedm hodin. Den teprve začínal a zatím byla poměrně veliká šance, že bude slunečný a krásný.
Na zastávce čekalo několik lidí - mezi nimi i netrpělivě vyhlížející starší žena. Hustě prošedivělé vlasy měla sestříhané do stylu mikáda, na sobě měla volné domácí šaty, kabát a na nohou babičkovské papuče. Kolem očí a úst se jí od častého úsměvu rýsovaly vrásky. V ruce držela síťku s mandarinkami - vždycky své vnučce kupovala na uvítanou něco dobrého. Když byla její Viktorka ještě malá, kupovala jí čokoládová vajíčka s hračkou uvnitř. Mívala z nich neskutečnou radost. Babičce však bylo jasné, že teď už by u vnučky s vajíčky moc nepochodila, jak jí ostatně sama několikrát opatrně naznačila, a tak jí začala kupovat ovoce, které dívku těšilo stejně, jako tenkrát sladkosti.
Viktorie seběhla schůdky vozu a skočila milované ženě kolem krku. Ta ji svýma stářím scvrklýma rukama pevně objala a radostně se rozesmála.
„Babičko! Ráda tě zase vidím! To už je doba, co jsme se neviděly," vyhrkla Viktorie, jakoby to v sobě držela celou cestu.
„Taky tě moc ráda vidím, Viktorko! No teda, ty jsi čím dál tím krásnější!" odvětila stále ještě se smíchem stařenka a se zájmem si dívku prohlédla.
„Ale jdi, babi," řekla Viktorie nesměle a ztišila při tom hlas, jako kdyby ji nikdo nesměl slyšet. „Určitě jsem po tobě," dodala honem, když viděla, že se její babička nadechuje, aby ji o její kráse přesvědčila. Ta se teď pobaveně rozesmála a dala vnučce pusu.
„A jak ses měl ty, krasavče jeden?" sklonila se k Lordovi, který jako na povel začal divoce vrtět ocáskem - vděčný, že si ho konečně všimla. Potom se postavil na zadní nohy, přičemž se těmi předními opřel o babičku a olízl jí bradu.
„Jéééé! Ty jsi teda velikej!" polekala se, potom ho ale začala láskyplně drbat na bradě. To ho zjevně potěšilo a tak ze sebe vypravil radostný zvuk podobný zavytí. Potom se všichni tři vydali pryč od autobusové zastávky směrem k baráku.
Dům byl vzdálený asi půl kilometru, tudíž byli za chvíli a místě. Stál u kraje silnice, od které ho dělila řada drobných smrčků, které společně tvořily živý plot. Vedle ostatních domů působil tak majestátně- - nebo alespoň Viktorie ho tak vnímala. Ke vchodovým dveřím vedly mohutné kamenné schody, na kterých vždy ráda sedávala.
Když vyšli schody a vstoupili do příjemně chladné chodby, dýchla na ně vůně domu. Vůně připomínající kamenný sklep, chlad, babiččiny čerstvě upečené houstičky a ještě cosi, co nikdo nedokázal pojmenovat, bylo to něco jako duch tohoto domu.
