Bratři (Avengers)

0. Cesta nalezence

Ahoj, za posledních pár dní jsem tu přečetla několik FF na Avengery a všechny se mi opravdu moc líbily, až mě při čtení napadl nápad na kratičkou knihu, která začíná níže.

Pevně doufám, že se vám bude líbit a zanecháte nějaké komentáře a votes.

Úvodní kapitolka je méně akční, ale důležitá na rozjezd a setkáte se tam s hlavní hrdinkou, jejíž podoba je v záhlaví.

Přeji hezké čtení.

Vaše Sorel

1989, Skopje, Makedonie

Děvčátku nemohlo být víc jak pár hodin. Ještě měla pomačkanou růžolící tvářičku. Zavřená očička tak alespoň netrápila její matku, když ji v koši ukládala před dveře místního sirotčince. Vlastně se na ni ani pořádně nepodívala. Porodila ji v domě své matky, která ji hned vyhodila.

„Už nejsi moje dcera." Žena pevněji stiskla rty a stiskla zvonek. Pořád jí ta věta zněla v uších. Bylo jí špatně. Pořád měla vypouklé břicho a sotva se udržela na nohou. Nechtěla ani vědět, co se jí narodilo, ale její matka jí to škodolibě řekla, aby ji potrestala za její lehkovážnost, že se nechala zlákat sladkými řečičkami nějakého Američana, co se objevil v jejich městě na pár měsíců.

„Nemůžu být matka," řekla žena naposledy ke košíku. Přetáhla si přes hlavu kapuci, a jak jí to její stav dovolil, rozběhla se zpátky do deště a ztratila se ve spletitých uličkách makedonského hlavního města Skopje.

Když o pár minut později našla holčičku vychovatelka, vzala ji dovnitř, mezi ostatní miminka, která v posledních týdnech našli na prahu sirotčince.

„Další?" Druhá vychovatelka zvedla hlavu od papírů a šla se podívat na malý uzlíček.

„Už nevím, jaká jména jim vymýšlet," postěžovala se první vychovatelka. Děvčátko bylo už nejméně deváté dítě, které nechali u sirotčince.

„Ten výměnný program na universitě nám byl čert dlužný." Obě se podívaly na holčičku, která konečně otevřela očička barvy mléčné čokolády.

„Připomíná mi moji neteř," řekla nadšeně druhá vychovatelka. „Dáme jí jméno Verica. Verica Nadeska."

2007, Skopje, Makedonie

Zítra měla mít narozeniny. Zítra měla opustit jediný domov, který poznala. Její vrstevníci, kteří se narodili ve vlně po odchodu amerických studentů před osmnácti lety, pomalu opouštěli domov a ona byla jednou z posledních, kteří měli ještě pár dní na to, aby se rozloučili se všemi, se kterými v domově sdíleli společný prostor.

„Můžeš bydlet se mnou, je tam sice pár dalších lidí, ale my dvě se v pokoji poskládáme," lákala ji o pár týdnů starší Labina Trojkova, která začala pracovat v supermarketu, aby měla na nájem. „Určitě to nějak uděláme, abys mohla školu dostudovat. Verica se dostala na univerzitu a měla za sebou téměř druhý semestr, který byl ještě úspěšnější než ten první.

Už od chvíle, kdy ji přijali, věděla, že tam celý rok nebude moci být, ale chtěla to zkusit. Chtěla dokázat, že i když je ze sirotčince, není hloupá a může to někam dotáhnout.

„Zkusím znovu zažádat o stipendium, třeba to tentokrát vyjde, když už nebudu pod domovem. Ale jsi hodná, Bino." Rozloučily se pohledem a Verica spěchala na další hodinu ve škole.