Bratři (Avengers)

5. Trvalý příkaz

Než začnete číst, mí milí čtenáři(ky), asi bych se měla omluvit, že jste museli několik dní čekat, ale vrátila jsem se z dovolené a v práci mi daly dvanáctky zabrat plus jsem ještě musela na přečasy, takže jsem jen přišla domů a spala, tak doufám, že se vám bude tenhle dílek líbit a vezme to jako poděkování za všechny votes, které jste mi dali během několika těch čekacích dní. Což mě asi posunulo na žebříčku ve FanFiction o něco víc, ale stránka mě asi nemá ráda, protože ani u téhle ani u mé druhé povídky (SGA – Dva životy) se mi nezobrazuje umístění v kategorii.

Na obrázku Poison. :)

Ale teď ke kapitole, bude o trochu méně akční, ale zato důležitá, Nina přijde na důležitou věc ohledně své schopnosti. Tak se podíváme, jak se jí povede.

Vaše Sorel18

***

Nina

V kapse mikiny mě hřál USB disk s informacemi o Avengerech a já doufala, že tam najdu, co potřebuju, ale ještě před odpočinkem jsem se musela vrátit do parku a vzít od spícího Kapitána svoji kabelku, měla jsem v ní sice jenom stříkačky se sedativy, ale nemohla jsem vědět, jestli se v systému neskrývají někde moje otisky.

Další položka seznamu, kterou budu muset prozkoumat, ale na to jsem neměla sílu. I když další část plánu vyšla, podělala se na několik způsobů, v sídle Avengerů bylo příliš bezpečnostních opatření, na co moje schopnosti nebyly připraveny, ne v takovém měřítku.

Vystoupila jsem z metra a za plného slunečního světla, které jsem uvítala a nemusela si hrát na nevzhlednou blondýnu, ale být sama sebou, si nasadila brýle a kapuci mikiny a rozběhla se do parku.

Jednu výhodu to sledování Kapitána mělo. Za tu dobu jsem se dostala do formy, ve které jsem snad ani nebyla, až jsem začala uvažovat, že z hlediska bezpečnosti, bych mohla začít chodit na hodiny sebeobrany, nebo boje zblízka, možná by se mi to v sídle Avengerů hodilo.

Bohužel jsem na to přišla příliš pozdě, což byla jedna z mých slabin, měla jsem sem tam dobré nápady, ale přicházely, až když už mi k ničemu nebyly. Jedině jsem se z toho mohla poučit.

V parku bylo příjemně, pod korunami stromů vládl stínek a já na kratičký okamžik zapomněla na všechno okolo a užívala si té chvíle, zavzpomínala si na svou kamarádku Labinu Trojkovu, kterou nahradila trochu neortodoxní Carrie, která se však Bině v hodně podobala.

Doběhla jsem ke keři a tichounce nahlédla mezi větve. Kapitán se začal vrtět, sedativum přestávalo působit. Hrábla jsem po kabelce, trhnul sebou a začal mrkat, nemohla jsem dovolit, aby mě viděl v pravé podobě, neměla jsem dost síly, abych jeho omámený mozek ovládla. Jediné, co mi v té chvíli napadlo, bylo, že jsem po něm švihla kabelkou. Dostal přímou ránu do hlavy a já přitom obludném zvuku vzlykla. Okamžitě se odporoučel k zemi.

Vycouvala jsem ze křoví a tvrdě dopadla na zadek do trávy, přitom se mi rozsypal obsah kabelky. Zděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Kamery mířily jen na vydlážděné cestičky, takže obavy nebyly na místě, ale pro dnešní den mě příliš sužovala pranoia.

Shrábla jsem obsah zpátky do kabelky a rozběhla se do křovin s těžce tlukoucím srdcem a v duchu si přehrávala celý den, jestli jsem něco nepřehlédla a modlila se, abych už konečně zalezla do postele a prospala se pořádných pár hodin.

***

„Tebe probudit je horší jak medvěda grizzlyho ze zimního spánku." Mrkala jsem na Carrie, která se tyčila nad mojí postelí. V tu chvíli ve mně zatrnulo, neovládala jsem její mysl!