Bratři (Avengers)

16. Tohle se nepovedlo

Předem se omlouvám, že tak dlouho nic nepřibylo, moc směn v práci a hodně jiných aktivit. Chtěla jsem vydat kapitolu už v sobotu, kdy měla Nina svátek, ale zase to nevyšlo, tak mě snad omluvíte.

Za druhé bych chtěla poděkovat za více jak dva a půl tisíce přečtení, je to neuvěřitelné a ještě k tomu téměř dvěstě votes a tolik přidání povídky do vašich knihoven, takže tahle kapitola je věnována všem, kteří mi kdy dali hlas nebo si Bratry přidali do své knihovny.

A za třetí bych chtěla oznámit, že po této kapitole se bude povídka dělit na další příběh, říkám to dopředu, abyste si mohli povídku najít na mém profilu, už jsem to lehce nastínila v kapitole Baristka. Povídka bude souběžně vycházet s Bratry, její děj vychází z Bratrů, ale průběžně se bude oddělovat a po ukončení Bratrů se rozběhne ve vlastní dějové lince. Nebude tolik kapitol, ale sem tam se nějaký díl objeví, co bude v pozadí Bratrů, ale nemusíte se bát, včas vás na kapitolu druhé povídky upozorním.

Úsek označený * je přímo replika z filmu Kapitán Amerika: První Avenger - samozřejmě český dabing.

Moc děkuju, Vaše Sorel18

***

Nina

Poprvé v životě mě bolelo mrkání. Musela jsem dostat takovou ránu, až mi zlomil nos, ale i přes bolest jsem dokázala pomyslet na to, jak jsem byla prozíravá, že jsem Barnesovi vnutila mě vidět jako tu nanicovatou prsatou blondýnu dřív, než mě poslal k zemi.

Ležela jsem na boku a na podlaze hned vedle jsem si všimla zaschlé kaluže krve. Evidentně mě nechtěl nechat umřít, jinak by mě nechal ležet na zádech, abych se zadusila vlastní krví, což by v bezvědomí nebyla tak špatná smrt. Alespoň bych o ní nevěděla, patřilo by mi to, za to, jak jsem to celé zpackala.

Chtěla jsem se přetočit, ale měla jsem ruce svázané za zády a pořád jsem se necítila na to, abych cokoliv dělala. Neměla jsem tušení, jak zlomený nos bolí. Hlava mi třeštila, pohled na okolí se mi třásl a k tomu mě svědil celý obličej, jak mi na něm zaschla krev.

„Tak už jsi vzhůru," ozvalo se za mými zády. Zasténala jsem, když jsem automaticky trhla hlavou tím směrem. Pro jistotu jsem přivřela oči, abych zahnala slzy bolesti a naslouchala krokům, které mne obešly a zastavily se přímo přede mnou.

Barnes mě chytil za bradu a trhnul mi hlavou nahoru, protože jsem se před ním stulila do klubíčka, což mě donutilo bolestivě zasténat a otevřít oči a podívat se přímo do jeho neoholené tváře, kterou ohraničovaly dlouhé tmavé vlasy, které při našem nemilém setkání měl schované pod kšiltovkou.

„Kdo jsi?" zeptal se skrze zaťaté zuby. Chtěla jsem mu vlézt do hlavy a donutit ho, aby mě pustil, ale na to jsem byla příliš slabá.

„Nikdo," zašeptala jsem, což ho naštvalo. Chytil mě za ramena a vytáhnul na nohy. Neubránila jsem se bolestivému zanaříkání. Nohy se mi třásly a v hlavě mi třeštilo.

„Přestaň mi lhát, už měsíce se mě snaží najít S.H.I.E.L.D. a Hydra, ale ještě se to nikomu nepovedlo, až tobě, takže jestli nezačneš mluvit, zlomený nos bude tvoje poslední starost," a na důležitost svých slov mi svou kovovou rukou stiskl rameno a já měla dojem, že mi rozdrtí veškeré kosti. Bolestivě jsem vzlykla. Tohle se mi skutečně nepovedlo, naprosto jsem svůj plán přecenila.

„Jsem... jsem..." Zadívala jsem se na něho a rázem nevěděla, co říct, už jsem nevěděla, kdo vlastně jsem a co tu dělám. Přesto mi stačila jenom chvíle, abych vymyslela jak se z toho vylhat, zase.