Bratři (Avengers)

13. Baristka

Ahojky, lidičkové, co říct k téhle kapitole? Snad jen to, že Nina pokouší svoje štěstí přes míru, ale bude rázně uzemněna. Kým? To už si musíte přečíst sami. A proč? Řekněme stylem svého vystupování... zase si to musíte přečíst.

Tentokrát to máme z pohledu jak Niny tak Kapitána, schválně, jestli vám dojde proč.

Doufám, že se vám bude kapitolka líbit a zasmějete se u ní, taková oddechová. Neoplývám tolik vtipem jako jiné autorky (viz JOY!), ale občas dokážu ze sebe vypotit něco odlehčeného, tak jako polovina téhle kapitoly.

Díky za čtení a votes. Jste moji miláčci!

Vaše Sorel18

***

Kapitán

Poslali mě domů, ale já nevěděl, co si doma počít. Celý život jsem něco hledal. A když jsem to konečně našel, zase jsem o to přišel, pak mě probudili po sedmdesáti letech a já myslel, že jsem znovu našel smysl života, přesto to nebyla pravda. Pořád něco hledám a ani nevím co.

„Je mi líto, ale potřebuju to, poznáš dobrý úmysl, v pravou chvíli." Thor mi její slova řekl v soukromí, bez ostatních a já z nich byl ještě víc zmatený.

Když mě chytila poprvé, chovala se nervózně, zmateně, jakoby ani nevěděla, co přesně dělá, podruhé už byla o něco odvážnější, už si šla více za svým, ale potřetí, ve Star Tower, z ní byl naprosto jiný člověk, toužící po uznání a zároveň, abychom o ní nic nevěděli. Neuvěřitelně mě to mátlo.

Luskání prstů, jen díky tomu bych ji možná dokázal poznat, ale musel bych se s ní znovu střetnout.

Sednul jsem si ke stolu a zapnul počítač. Musel jsem se pousmát, když mi na mysl přišly vzpomínky, jak mě Nataša celé hodiny vysvětlovala, jak se s tím pracuje. Chvilkami jsem měl dojem, že mě praští, ale co mohla čekat, já veškerou vyspělejší technologii ve své době ničil, protože ji měla v rukou HYDRA.

Tu chvíli čekání, než naběhne, jsem využil k tomu, abych zase kreslil podobu Collinsové. Měl jsem už desítky jejích podobizen, každá z nich byla já. Pohled v očích, úsměv, úšklebek, grimasa zloby nebo naopak radosti. Nedokázal jsem ji dostat z hlavy. Okupovala mi mysl daleko urputněji, než jsem si připouštěl.

Zvedl jsem pohled k obrazovce, když se rozeznělo upozornění, že mi přišla nová zpráva. Ikona poblikávala a já přemýšlel, jestli chci odpovědět, ale nakonec jsem zprávu otevřel.

Komu: Steve1945

Od: Nadsenec201

Ahoj Steve,

dlouho jsi neodepsal. Ve fóru jsme probírali Howling Commandos z druhé světové, všechny informace jsou příliš neurčité, nikdo přesně neví, jaká byla jejich bojová náplň, ale přispěli k vítězství, ty jsi takový znalec, nevíš o tom?

Nadsenec201

Chvíli jsem na zprávu zíral a obratem ruky ji smazal. Byla hloupost myslet si, že bych někdy mohl na kamarády přestat myslet. Hledal jsem je a našel pouze jejich potomky. Po tu dobu jsem si bolestivě uvědomoval, že žiju v jiné době, která mi je tak vzdálená.

Nakonec jsem počítač vypnul a šel si sednout do křesla. Musel jsem malovat, jedině tak jsem mohl ze sebe dostat frustraci z Collinsové, a na to abych si šel do tělocvičny zacvičit, jsem byl příliš otrávený.

***

Nina

Nemohla jsem Benovi dostatečně poděkovat, že mě dostal k sobě domů, a pak ke mně domů, s tím, že stihnul ARTovi sestavit jeho nový byteček.