Bratři (Avengers)

12. Smrtelnost

Ahojky lidičky! Omlouvám se, že se přidání trochu pozdrželo, ale další dílek je tu. Díky za hlasy a váš zájem! Zároveň vítám nové čtenáře! Jste srdečně vítáni!

Kapitolka bude z pohledu Bena a nechci prozrazovat moc, název by měl být dostatečně výmluvný. Jak se říká, každé rozhodnutí má svoje důsledky a pro Ninu obzvlášť, nikdo nejsme Bohy.

Při psaní jsem poslouchala píseň od Fall Out Boy - My Songs Know What You Did In The Dark, ale mix, který jsem našla před psaním, se ke čtení hodí lépe. Spojení Radioaktiv od Imagine Dragons a My Songs Know What You Did In The Dark od Fall Out Boy, je skutečně geniální.

Při psaní jsem se nechala trochu unést, ráda se rozepisuju a nahradila jsem tak kratší víkendové kapitoly. Snad se bude líbit.

Vaše Sorel18

***

Ben

Velmi neochotně jsem se vzdálil o pět ulic dál, ale sledoval dění okolo Stark Tower na mobilu, přes nějž jsem se naboural do městského kamerového systému. Málem jsem ale dostal infarkt, když vysílačka, kterou jsem Nině dal, najednou ohluchla, ty chvíle ticha mi pěkně zvedly tep.

Postával jsem na místě a motal se okolo svého skútru, ze kterého jsem odšrouboval poznávačku a nahradil ji jinou a pozměnil barevné provedení, přidal pár nálepek a hned se mi na ulici postávalo bezpečněji, ale stále jsem vyhlížel Ninu, dal jsem jí ve Stark Tower maximálně dvacet minut. Víc by mohlo být nebezpečné, i když se tvářila, že všechno zvládá levou zadní, její schopnosti měly pořád svoje meze.

Pak konečně přišla zpráva. Vycházím ven. Zabezpečil jsem naše mobily, aby je nikdo nemohl vysledovat, nebo jsem alespoň v to doufal. Nemohl jsem tušit, jak moc dobře vybavený je nový podpůrný tým Avengers.

Zapnul jsem kamery a sledoval Nininu cestu. Hlavu měla zdviženou, na rtech jí pohrával vítězný výraz a přitom kráčel s grácií a ladností, ale já tušil, že to nebude jen tak.

Z úložného prostoru pro helmu na skútr jsem vytáhnul nevýraznou mikinu a popoběhl na roh ulice, kde jsem ji přehodil přes zábradlí, opřel se přes ni a zíral na lidi, kteří scházeli do metra. Po pár minutách jsem vytáhnul mobil, a jakože se s někým telefonoval, a pak se rychle rozešel opačným směrem, než jakým jsem přišel. Mikinu jsem nechal viset přes zábradlí a doufal, že tam vydrží pár minut a vrátil se jinou cestou zase zpátky ke skútru.

Nervy jsem měl napjaté k prasknutí. Nejtěžší asi bylo, abych se nerozhlížel a jen si pohrával s mobilem, kde jsem bez ustání sledoval kamery.

Mít větší obrazovku, povzdechl jsem si, sledování Niny na kamerách nebylo nic lehkého, nejednou se mi ztratila v davu, pak mi nějakou dobu trvalo, než jsem si uvědomil, že hledám menší brunetku a ne vlasatou blondýnu, jako kterou jsem ji měl zafixovanou.

Minuty se nekonečně vlekly, a já sám sebe přemlouval, že se nic neděje, ale lehké to nebylo, dýchal jsem zhluboka, nervózně ťukal na obrazovku mobilu a v duchu popoháněl Ninu, aby si pospíšila, už to byla skoro hodina, měla tu být před deseti minutami.

Nakonec jsem zvednul hlavu a spatřil ji. Šla mým směrem, oblečená do mé nevýrazné mikiny, hlavu sklopenou, s podpatky klepajícími do rozdroleného chodníku. K boku si tiskla kabelku, o které jsem věděl, že je v ní obloukový reaktor, protože jinak by si ji nechala volně u boku. Přes sluneční brýle jsem jí neviděl do očí, ale něco mi napovídalo, že něco není v pořádku, přesto jsem zůstal na místě a vyčkával.