Bratři (Avengers)

4. Pátrání

Ahojky lidičky, jsem tu s další kapitolou, a jak už název vypovídá, bude se pátrat, a po kom jiném než po Nině. Tentokrát z pohledu Stevena, se kterým si zavzpomínáme na jeho bývalý život a život po probuzení z ledu. Doufám, že se vám bude líbit a zase mi zanecháte votes a komenty.

PS: Pro ty, co používají  na androidu aplikaci wattpadu, obrázek si zase prohlédněte na počítači, jo a ještě, přibyla nám nová postava, v tomhle díle se sice jenom mihne, ale určitě se s postavou setkáme i dál, tuhle postavu podle mě potřebují všichni Avengeři a je škoda, že ve filmech na ni není čas. (Jestli uhádnete která? Je na obrázku!)

PSS: Spoiler – zase jsou pohromadě. ;-)

***

Kapitán

Musel jsem u malování usnout. Zamrkal jsem a uhnul hlavou bokem, prudké světlo mě na chvíli oslepilo, ani jsem však nestačil otevřít oči a dostal jsem pořádnou ránu do hlavy.

***

„Našla jsem ho, tady je!" Chvíli jsem si nebyl jist, kde jsem a jestli se útočník nevrátil. Tak jsem vyrazil pěstí nahoru, ale velká síla mi ruku zastavila. Zamrkal jsem a konečně si zvyknul na světlo.

Skláněla se nade mnou Wanda. Podala mi ruku a pomohla mi do sedu. Hlava mi nepříjemně třeštila, takže jsem se kolem sebe moc nerozhlížel, a když jsem před sebou uviděl za keřem postávat Wilsona, pokusil jsem se i vstát, ale Wanda mi to nedovolila.

„Hlavně pomalu, máš na spánku pořádnou modřinu." Wilson se probojoval do křoví a pomohl mi na nohy, vyvedl mě ven a usadil na lavičku, ihned ke mně přispěchali dva zdravotníci. Začali mi svítit do očí, ale já je unaveně odehnal.

„Co se stalo?" zeptal jsem se zmateně kolem sebe. Seděl jsem na lavičce v parku, do kterého jsem každé ráno chodil běhat.

„To bychom chtěli vědět všichni." Zvednul jsem hlavu a díval se na Furyho, který v tom svém kabátě nevypadal vůbec divně. I když jsem to nikdy neřekl nahlas, občas mi svým oblečením připomínal lidi z HYDRY. „Promluvíme si v helikaru, pozemní základna Avengerů už není bezpečná." To neznělo vůbec dobře.

***

Odvedli mě na ošetřovnu, kde na lůžku ležela Nataša. Uklidnil jsem se, abych k ní hned neběžel, zdravotníci by mi to stejně nedovolili.

Posadil jsem se na postel a doktor, kterého jsem viděl vždy jen letmo, si prohlížel moji hlavu.

„Nikdy bych neřekl, že se jednou potkám s Kapitánem Amerikou, natož že ho budu ošetřovat." Široce se na mě usmál a dál už mlčel. Vzal mi krev a ještě mě pro jistotu poslal na CT, o němž jsem pochyboval, že najde něco neobvyklého. Hojil jsem se rychleji než jiní lidé.

„Jste v pořádku, Kapitáne, ale měl byste se chvíli šetřit. Někomu jinému by ta rána způsobila otřes mozku, ale vy máte pořádně tvrdou lebku," zasmál se a své závěry zapsal do mé zdravotní karty, kterou všemožní doktoři zaplňovali svými závěry z vyšetření, a která byla už pořádně tlustá. Nebyl jsem probuzený z ledu ani pět let a už byla tlustší než za celý můj předešlý život.

„Jak je na tom agentka Romanovová." Pomalu jsem otočil hlavu k její posteli.

Doktor Winters, konečně jsem si vybavil jeho jméno, zvednul hlavu a podíval se stejným směrem. Jeho klidný výraz mě uklidnil.

„Byla omámená stejně jako vy. Na vás útočník použil pořádnou dávnou sedativ pro slony, několikrát po sobě, aby se zřejmě ujistil, že budete spát pěkných pár hodin." Opatrně se na mě podíval a pokračoval o něco tišeji. „Nechci, aby to vyznělo, jako že útočníkovi nadržuju, ale dal si pořádnou práci, aby vás uspal... ale nezabil, protože i když jste vylepšený tím sérem, pořád jste smrtelný a vyšší dávka sedativ by vám mohla způsobit srdeční arytmii, která by vás mohla i zabít, sice to bylo na hraně, ale útočník počítal se vším."