Bratři (Avengers)

1. Reportérka

Dobré pozdní ránko, skoro poledne!

Je tady další kapitolka. Snažila jsem se, aby nebyla tak dlouhá, ale já krátké kapitoly psát neumím, tak se snad začtete a budete s hlavní hrdinkou prožívat její příběh tak jako já. První kapitola je takový rozjezd, kdy se Verica sžívá s novým světem a přemýšlí, co se svým životem a schopnostmi naloží.

Přeji hezké čtení a budu ráda, za votes a komentáře.

Vaše Sorel18

***

Neměla jsem nic. Nebyla jsem nikdo a nikdo se na mě ani nepodíval, přesto jsem těžce bojovala s novou přirozeností, dívat se na každého jako na hrozbu. V pevnosti mě naštěstí necvičili v boji zblízka, ale to co se mnou provedli, jsem se musela naučit ovládat.

V Muzeu vojenství jsem zůstala až do zavíračky. Měla jsem na sobě pár zašlých hadrů, ve kterých mi byla zima. Musela jsem se hodně soustředit, aby ostatní ve mně viděla nevýraznou blondýnu v obyčejných riflích a bílém volném tričku s nápisem o lásce k New Yorku.

Pro jistotu jsem zůstala stát mimo dohled kamer. Dokázala jsem se soustředit pouze na lidi a druhou možnost mého vylepšení jsem ještě nedokázala plně ovládat na tak dlouhou dobu, i když ani donutit tu nekončící lavinu lidí, kteří kolem mě procházeli, aby ve mně viděli někoho naprosto jiného, bylo dost vysilující.

Zůstala jsem v koutku a vypisovala si na vypůjčený papír vypůjčenou tužkou informace z tabulí o Kapitánu Amerika.

Celé své dětství jsem prahnula po někom, ke komu bych mohla vzhlížet, a vytlačila tak z mysli fakt, že mě moje matka opustila, z asi dost zjevného důvodu. Vychovatelky byly na nás hodné, přesto to nebyly naše matky a učitelé na nás pohlíželi dost spatra, protože nás nebrali jako dobré studenty, až na mě.

„Na internetu najdete mnohem víc věcí." Překvapeně jsem zvedla hlavu a zírala na postaršího hlídače, který si mě podezřívavě prohlížel. Neviděl nikoho jiného než blondýnu s hnědýma očima.

„Tam půjdu později," ujistila jsem ho a lehce se na něj usmála.

„Nebo se ho můžete zeptat osobně," pokračoval dál a pořád mě prohlížel pohledem. Dostala jsem strach, jestli v mé zvolené podobě někoho nepoznal.

Věděla jsem, že Kapitán Amerika žije. Našli ho v ledu v místech, kde se před více jak šedesáti lety zřítil a nebylo to dlouho, co bojoval proti mimozemšťanům v New Yorku.

„Jste reportérka?" Možná odtamtud mě poznal.

„Jistě." Chtěla jsem ho ovlivnit, ale zase jsem se nechtěla na svoji schopnost spoléhat.

„Každé ráno běhá v parku," a dal mi přesnou adresu, kterou jsem si ochotně napsala.

„Pochybuju, že bude mít radost z obtěžování." Hlídač pokrčil rameny a nechal mě být.

Napsala jsem pár dalších poznámek a se sklopenou hlavou jsem se vydala ven z muzea a po cestě hrábnula po volně odložené mikině, kterou jsem na sebe navlékla a přetáhla si kapuci přes hlavu.

I když jsem na sobě měla ošuntělé kalhoty, přestala jsem ovlivňovat lidi kolem sebe a oddychla si. Hlava mě bolela jako střep. Těch několik hodin mi dalo zabrat. Musela jsem na to zapracovat, stále jsem měla jisté hranice a potřebovala si odpočinout.

Zamířila jsem do parku, kde měl každé ráno běhat Steven Rogers, a začala se rozhlížet, u koho bych na noc složila hlavu a rozmyslela se, co se bude dít dál.