Na křídlech smrti

Kontrola

Takto to trvalo již měsíc. Chris volal čím dál míň. A já byla nervóznější čím dál víc. Dneska jdu na ultrazvuk a David jde se mnou. Docela se bojím, ale on umí vždy uklidnit. Včera jsme byli v bazénu. Teda aquaparku. Je to zlato.,,Miláčku. Musíme vyrazit." zavolal na mě.,,Už jdu." Rozpustila jsem si vlasy a trochu je pročesala. Vzala jsem si černé legíny a crop top jsem vymněnila za tílko.,,Wow" vyšlo z jeho úst a já pocítila jak mi červeň vráží do líček.,,Davide?" zeptala jsem se trochu vážnějším tónem.,,Ano?" Chvilku bylo ticho.,,Opravdu ti nevadí že to dítě není ani tvoje?" bylo mi z toho smutno.,,Už jsem ti to říkal. I kdyby bylo papeže bylo by mi to fuk. Bude to naše malý. A pak budeme mít další a další..." dokončil větu a políbil mě lehce na rty. Měla jsem z toho obrovskou radost.,,Tak jdeme?",,Tak jdeme." Nazula jsem si Conversky a on své boty. Už jsem otvírala dveře a najednou...,,Chrisi? Co tu sakra děláš?" tak a teď se vše pokazilo.,,Spíš co ty tu děláš? Počkat. Takže ty a on? Ty děvko! A ty? To si říkáš kámoš? Přebrat mi holku a ještě.." nestihl doříct svůj monolog, protože sem začala já.,,Já a děvka? Tak teď sis to opravdu posral. Jo on mě tobě přebral jo? A co Kim? Líbá dobře? Doufám že jsi spokojenej. S ní. Protože já už se k tobě nikdy nevrátím. To jak se o mě bojíš a ty tvoje debilní keci. Už jsem ti dneska chtěla napsat že jdu na kontrolu, ale když si mě nazval děvkou tak si to definitivně ukončil. Sbohem!!" dořekla jsem opravdu naštvaně a už chtěla vyjít, jenže mi do břicha přišla strašná bolest a já se zkácela k zemi. Bouchla jsem se dost silně do hlavy a pak už si nic nepamatuju. Vzbudila jsem se.,,Kde - kde to jsem?,,V nemocnici. Dostala si křeče a spadla. Udeřila jsi se do hlavy a omdlela." odpověděl David na moji docela blbou otázku.,,A co miminko?" lekla jsem se.,,Dobrý. Byly to jen a jen nervy. Pohádala si se s Chrisem. Sedí venku. Můžu ho sem pustit?" zeptal se opatrně s vystrašeným výrazem na tváři.,,No. Dobře. Ale slib mi že počkáš na chodbě!" nechtěla jsem aby slyšel další hádku. Už takhle byl dost rozhozený. Bylo vidět že má strach.,,Dobře. Slibuju. Ale ty mi slib, že už se nerozčílíš!" přikázal a mě nezbylo nic jiného, než to slíbit.,,Pojď dál. Ale ne na dlouho. Musejí obě odpočívat." Ano už víme, že to bude holčička.,,Vicky. Já. No. Nechtěl sem ti nějak ublížit. Promiň moc mě to mrzí. Choval sem se jako pořádnej kus debila." řekl a bylo mu do pláče. Vlastně jedna kapka mu spadla na košily.,,To je dobrý. Nechtěla jsem před tebou skrývat, že jsem u Davida. Jen sem nechtěla abys věděl kde jsem." což byla pravda. Zas by vyšiloval a hlavně by furt dolejzal.,,Dobře už půjdu. A ještě jednou promiň." líbl mě na čelo a odešel. Chvíli jsem byla v místnosti sama a přemýšlela. Co kdyby to dítě nakonec bylo Lewise? A hlavně mamka neví, že mě znásilnil. No hlavně klid.,,Tak co? Dobrý?" objevil se v místnosti David.,,Jo." odpověděla jsem a usmála se. Sedl si ke mě na postel a propletl naše prsty. Po chvilce mlčení přišla ta otázka kterou už jsem chtěla podat dávno.,,Proč sis ze mě dělal srandu? Proč si mi tenkrát tolik ublížil? To sem pro tebe nebyla dost dobrá?" s těmito slovy sem se rozbrečela.,,Byla jsi vždy ta nejlepší. Já prostě. Tehdy jsem si to asi neuvědomil. Ale jsi pro mě celý svět. Když sem zjistil že ses chtěla zabít tak sem s nikým nepromluvil. A myslel sem že se mi zhroutil svět. Musel sem tě znovu vidět. Vidět že jsi šťastná. Myslel jsem si že se dokážu ovládnout. Nepolíbit tě. Ale nešlo to. Přitahovala si mě čím dál víc. Miloval jsem tě čím dál víc. A miluju tě čím dál víc. Když sem tě pak viděl brečet bolelo to. Musel jsem tě uklidnit. Už nikdy tě neopustím. Promiň mi to." dokončil svůj monolog a chtěl odejít. Chtěla jsem mu to dovolit ale nakonec jsem k němu zvedla ruku a řekla:,,Zůstaň. Už nikdy neodcházej prosím." Usmál se. Setřel poslední slzy co měl v očích, sedl si ke mě a políbil mě.