Old enemies (CZ Doctor Who Twissy)

Lekce číslo deset: Umění improvizace

Doctor pevně stiskl ruku svojí společnice a pomohl jí vysednout z vozu. Nacházeli se u jakési opuštěné továrny ze které byl slyšet zvuk strojů.

"Jméno."

Ozval se jeden z mužů a přistoupil k nim. V rukou měl papír a pero a na hlavě černou helmu. Slova se chopil Pán Času.

"Já jsem doktor John Smith a tohle je moje žena Koschei."

Voják zvedl hlavu.

"Paní je taky lékařka?"

Missy bezmyšlenkovitě kývla. Chtěla zůstat s Doctorem.

"Dobře."

Pak se otočil na svého kolegu.

"Odveď je do sekce D k těm dvěma medikům co přijeli dneska."

"Fajn."

A strčil hlavní své zbraně do našich dvou hrdinů. Ti se vydali přesně tím směrem kam je onen muž strkal. Šli dobrých pět minut, než se dostali k velkým kovovým dveřím. Voják je přiložením dlaně otevřel a doslova vhodil dovnitř a zabouchl.

"Doctore? Jsi tady se mnou?"

"Jsem. Kde bych asi byl?"

Najednou se ozval další hlas, ženský.

"Kdo jste?"

Doctor se posadil a oprášil si dlaně.

"A kdo jste vy?"

Odpověděl mu kdosi jiný, tentokrát muž.

"Nick a Sarah Vandelpovi."

Teď se posadila i Missy a zaostřila do tmy.

"Já jsem Missy a tohle je Doctor."

"Missy a Doctor? Co to je za jména?"

Zeptala se Sarah a v šeru bylo vidět jak si stoupla ke svému muži.

"Prostě jména."

Opáčil Pán Času a pomohl vstát svojí společnici.

"Kde to jsme?"

Zeptala se Missy a stiskla jeho ruku. Pořád toho moc neviděla.

"Ve vězení."

Odpověděl ten muž.

"No, ne, já myslel, že je to květná zahrada."

Poznamenal sarkasticky Doctor a znova se rozhlédl.

"Nikdo neví, kde to jsme. Ale nikdo tu prý nezůstane víc než dva dny."

Nick upřesnil situaci a přistoupil blíž k Doctorovi. Teď už bylo možné rozeznat rysy tváře. Byl to muž kolem třiceti, s krátkými hnědými vlasy a s velmi ostrými lícními kostmi.

"Nejde se odsud dostat."

Pravila jeho žena, blond dlouhé vlasy jí padaly do tváře a bylo vidět, že má strach. Missy se zasmála.

"Tak to ještě neznáte nás dva."

Doctor přitakal.

"Všechno je jednou poprvé. Zvlášť když máte toto."

Z kapsy saka vytáhl sonický šroubovák. Samolibě se usmál a zmáčkl jedno z tlačítek, aby předvedl svou moc. Jeho udělátko však jen zablikalo, vydalo nezdravý zvuk a umřelo. Párkrát s tím klepl do dlaně, ale nic se nedělo. Missy to nedalo a začala se smát.

"Chci vidět co bude dělat ničitel světů bez svého sonického šroubováku."

"Víš co, Koschei? Tak něco vymysli, když jsi tak chytrá. A ber to jako lekci číslo deset."

"Číslo deset? Co se stalo s devítkou?"

Jejich dva spoluvězni na ně mlčky zírali.

"Devítka už byla. Teď je tu lekce s názvem inprovizuj."

Missy se uchechtla a přešla ke dveřím.

"Tak sleduj, drahý. Sleduj jak to dělá Master."

Z torza svého účesu vytáhla jednu sponku a přitom nahmatala zaschlou krev.

"Já krvácela?"

Doctor kývl a zvedl šroubovák.

"To ještě fungoval."

Ona se usmála.

"Díky."

On chtěl ještě něco říct, ale jeho společnice už se věnovala dveřím.

"Vy dva jste spolu?"

Zeptala se Sarah a přistoupila k Doctorovi. Ten se na ni podíval a kupodivu kývl.

"Zvláštním způsobem."

"Co to znamená?"

"Ona je tak trochu psychopat."

Teď se zasmál Nick stojící poblíž.

"Co to znamená?"

"Přesně to, co jsem řekl, ty jeden pudingový mozečku."

"No dovolte! Já jsem náhodou docela chytrý člověk."

"Právě, že člověk. Kdyby to byla alespoň nějaká rozumná rasa. Ale vy jste tak křehcí a malicherní. Nikdy vás nepochopím."

Sarah zvedla obočí.

"Vy nejste člověk?"

"Ne. Mám dvojnásobný počet srdcí."

"A dvojnásobné množství egocentrismu."

Zapojila se do hovoru Missy u dveří.

"Pojďte sem a ty, génie, si sundej sako."

Doctor tak udělal a optal se.

"Proč to sako?"

"Jen tak. Víc se mi tak líbíš."

On protočil panenky.

"Jak jde otvírání dveří?"

"Dobře. Sarah, půjčíš mi prosím ten řetízek co máš na krku? Díky. A ty si neoblíkej to sako, já tě vidím."

Pán Času to vzdal a dřepl si k ní.

"Tak jak?"

"Skoro to mám. Jenom potřebuji něco čím to vypáčím. Ne moc velkého spíš menší než větší."

Doctor sáhl do kapsy saka.

"Nestačilo by tohle?"

V ruce svíral lžíci. Bůhví proč ji pořád nosí s sebou, ale u něj to nebylo nic neobvyklého. Po celeru a banánech to bylo vlastně úplně v pořádku.

"To je perfektní! Já tě prostě miluji!"

Vzala lžíci a držátkem ji zarazila do škvíry mezi dveřmi a stěnou. Řetítek protáhla kelem pantů a sponkou se pořád hrabala v mechanismu u kliky.

"Na tohle mám patent. Podobné dveře jsou pro mě hračka. Jo, zámky Pánů Času, to je teprve něco."

Mluvila spíš pro sebe, než pro ostatní. Odhodila si vlasy z čela a konečně našla sponkou to, co hledala.

"Kde ses tohle naučila?"

Zajímal se Doctor a on se otočila.

"Kde se dalo. Jsem přeci královna zla, ne?"

Cosi cvaklo a Missy přeskočila k lžíci a použila ji jako páčidlo. Dveře se potichu otevřely.