Rebelové ze Severu

Záchraná akce

Sirotek dík za úžasné komentáře

,, Jsi sprostý lhář. Bratr by mě tu nenechal "křičela jsem vzpurně.
,, Opravdu si to myslíš?"
,, Vím to "opravdu to vím? Ale bratr je jako moje tělo. On to vnímá stejně. Nebo mi taky lhal? Ne my jsme spolu. On by mi nikdy nelhal... Ne nikdy je to můj bratr. Má poslední rodina.
,, Jsem vám na nic nic vám neřeknu ."
,, Ty ne, ale tvůj bratr. Ať uvidí jak ti pomalu řezem nohy, ruce, jazyk, vydloubáváme oči.... Povolí věř mi a teď pojď král tě chce vidět... Udělá mu to radost "sunul mě dal.,, Nechci" ,, To mě nezajímá" řekl a tím jsme skončili.

Pozoroval jsem jak se kolem devíti rebelů shluklo kolem čtyřiceti vojáků. Všichni rebelové naráz shodili kápě z hlavy a utvořili kruh když se k sobě shlukli zády. Všichni tasili meče a byli připraveni se bránit.
A pak to vypuklo. Několik vojáků se na ně vrhlo. Rebelové byli proslavení výbornými šermíři. Ale měli proti sobě ohromnou přesilu.
Jejich útok byl ale zázrakem odrazen a rebelové se vrhli mezi překvapené vojáky. Každou vteřinou se jeden z nich sesunul k zemi a už se nezvedl. Pozoroval jsem celou bitku s nevěřícným obličejem. Byl tohle Calebův plán?!
Někdo mě za provaz zvedl. Pokusil jsem se mu vyškubnout. Hrubě mě praštil do břicha. To mě úplně odzbrojilo. Nějaký chlap do mě strčil. Donutili mě k chůzi a společně mě dovlekli k postraním dvířkům v rohu sálu, kterých jsem si předtím všiml jenom okrajově. Jeden z nich se už chystal dojít ke dveřím a otevřít je když v tom se před něj prodral Caleb.
,,Smím prosit?"zeptal se zdvořile strážného a uklonil se s úsměvem na rtech. Ten ze sebe vydral bojový pokřik a vrhl se na Caleba. Ten už byl připravený a záčal nelítostný souboj ve kterém náš šéf nakonec zvítězil. Poté se pustil i do dalších dvou vojáků a ti po pár minutách padli taky.
Caleb ke mě přiskočil a jedním sekem zbavil mé ruce provazu.
,,Děkuju."zašeptal jsem.
,,Pro přátele cokoliv. Což mi připomíná... kde máš sestru?"

,, Kam mě to vedeš? Tam není hrad "zakvičela jsem ospale. Byla jsem zeslablá. Uslyšela jsem křik,, Jak jsem již předpokládal. Rebelové zaútočí. Tebe ale zabiju. Pomalu a netradičním způsobem" bylo mi vše jedno ani jsem si neuvědomila že mi řekl,, Zabiju tě "netušila jsem kam jdem ale zjistila jsem to.,, Chceš mě utopit?".
,, Jo svážu ti nohy a na tebe položím meč a položím tě do vody. Pomalu budeš klesat. "udělal co řekl.,, Ne prosím" zašeptala jsem.,, Řekni my kde jsou rebelové "
,, Ne"
,, Tak nic "s tím mě pustil a odešel. Voda mě vzala s sebou a já sebou házela. Utopim se, ale budu bojovat...

Nečekal jsem, že to bude tak rychlý boj. Nestačilo ani půl hodiny a královo vojsko se dalo s úprkem na ústup.
Procházel jsem sále směrem ke dveřím a cestou překračoval těla vojáků. Když mě Caleb rozvázal poručil mi abych tam zůstal a sám se znovu vrhnul do boje. Já sám bych se nedokázal ani postavit natož se vyhýbat mečům protivníků. Jenom jsem tam tak seděl a myslel na sestru. Pomyšlení na ni bylo strašné.
Nyní jsem se dostal až k Calebovi. Klečel na zemi vedle bezvládného těla jednoho z rebelů. Smutně jsem si uvědomil, že to je Charles. Když jsem se přidal k rebelům pár měsíců jsme u něj bydleli. Byl to dobrý muž.
,,Gabrieli, vezmi si ještě jednoho muže a odneste Charlesovo tělo pryč odtud. U dubu na nás počkejte." Pronesl zachmuřeně Caleb. Nebyl jediný koho Charlesova smrt zasáhla.
Potom se podíval na mne.
,,My ostatní půjdeme najít Sofii."řekl. ,,Kudy máme jít?"zeptal se mne.
,,Pojďte za mnou."zašeptal jsem. Jeden z rebelů, jmenoval se Dean, si přehodil moji ruku přes ramena a tak mi poskytl oporu. Vděčně jsem se na něj usmál. Opravdu jsem ji potřeboval.
Společně jsme vykročili ven z audienčního sálu.
Prošli jsme několik chodeb. Šli jsme ale neskutečně pomalu kvůli mé chůzi. Najednou se mi podlomily kolena a nebýt Deana asi bych už ležel na zemi. Místo toho mě posadil na nízký parapet u okna. Zrychleně jsem dýchal.
,,Nesmíš na sebe tak spěchat. Jsi zesláblý."zašeptal mi u ucha Caleb. Opřel jsem si čelo o sklo.
,,Ty to nechápeš? Někde tady možná právě umírá moje sestra. Já ji prostě musím co nejrychleji najít!"zašeptal jsem rozhodně. Vyhlédl jsem z okna. Slunce zrovna zapadalo. Odtud byl nádherný výhled na lesy a hory v dálce. Bylo tu i malé jezírko. Slunce se odráželo od jeho vodní hladiny. Něco mě na něm ale upoutalo. Zaostřil jsem na tu věc. Byl to člověk.
,,To snad ne."zašeptal jsem. V tom člověku jsem poznal svou sestru.
Ztracená síla se mi během vteřiny vrátila a já vyskočil a rozběhl se chodbou kde jsem na konci uviděl schody. Za sebou jsem slyšel překvapené výkřiky.
Seběhl jsem o patro níž a podíval se z okna dolů. Nad ničím jsem nepřemýšlel. Uchopil jsem helmici vystaveného brnění opodál a prohodil ji oknem. Jak jsem čekal. Sklo se vysypalo na podlahu. Rychle jsem se vyšvihl na parapet, odrazil se a už jsem letěl vzduchem. Dopadl jsem do dřepu abych utlumil naráz. Rozběhl jsem se k jezírku a pohlavě jsem skočil do chladné vody. Rychlými tempy jsem plaval ke dnu. Opravdu to byla ona. Dobře bylo, že ještě neklesla na úplné dno. Měla svázané nohy a k rukám měla přivázaný meč. Nestačil jsem se nad tím ani podivit. Vzal jsem ji kolem pasu a začal ji pomalu tahat k hladině. Začínal mi docházet kyslík. Poslední metry se mi už dělaly mžitky před očima.
Vynořili jsme se. Divoce jsem zalapal po dechu. Chvilku jsem se rozkoukával a pak začal plavat ke břehu. Matně jsem zaznamenal, že mi někdo pomohl na břeh. Jakmile jsem měl pevnou půdu pod nohama jsem se přesunul k Sofiinému nehybnému tělu.
,,Sofie!"vykřikl jsem. Vzal jsem ji za ramena a pořádně s ní zatřásl. Nic. Vytrvale jsem s ní třásl.
Mysl se mi začínala zatemňovat. Nedokázal jsem pořádně uvažovat. Obraz se mi začal rozostřovat. Jako z dálky jsem uslyšel zakašlání a pak nějaké hlasy. Moje tělo se samo od sebe sesunulo ke straně a tvrdě dopadlo na zem. Oči se mi samy od sebe zavřely a já upadl do bezvědomí.

Takže další kapitola doufám že jsme vás nezklamaly... Přejeme pěkné přečtení