Příchod vraha

795 38 37
                                    

Stála jsem přibitá k zdi . Koukala jsem se na bratra co se na mě podíval s krvaveným obličejem. Zakázal mi cokoliv říct o úkrytu rebelů. Byla jsem si vědoma, že tady zabíjí nás dva, ale pokud to řeknu, oni pozabíjí všechny v tajném městě. Stejně kdybych jim to řekla tak nás zabijou. Tím jsem si byla víc než jistá. Vždy když mě mučili připadalo mi jakoby to nebyl můj bratr. Tvář měl chladnou bez emocí. Možná tím chtěl schovat svou bolest. Povzdechla jsem si. Tohle dlouho nevydržím. Sesypu se na místě. Otevřeli se dveře. Stál v nich muž. Podíval se na mě povrchně. Jako vždy Nikdy neřekl slovo. Nikdy ani nehlesl.

Obdivoval jsem ji. Ikdyž byla mladší a na svůj věk hodně malá zvládala věci ke kterým by se někteří dospělí nikdy nedonutili.
I teď, když nás tu mučili a snažili se z nás dostat ty nejtajnější informace, mlčela. A stejně tak i já. Nemohli jsme si dovolit cokoliv prozradit. Vedlo by to ke katastrofě.
Dveře se otevřely. Zase v nich stál ten chlap. Kdo jiný. Zašklebil se na Sofii a pomalu a bezeslova k ní přišel. Nechtěl jsem se na to dívat. Ale nešlo to. Krk jsem měl uvězněn v kovové obruči připevněné ke zdi. Byl zázrak, že jsem mohl polykat a dýchat.
Zavřel jsem oči a když jsem je znovu otevřel už to nebylo mé citelné já. Tahle maska mi musela celou tuhle dobu vydržet. Nechtěl jsem tomu hajzlovi ukázat jak mě sestřino utrpení bolí. Nebo naopak. Aby ona neviděla jak mě bolí když zrovna můčí mě.
Několikrát Sofii uhodil a občas se na mne ohlédl přes rameno aby věděl co to se mnou dělá. Já jsem měl ale tvář jako vytesanou z kamene. Chlap se krutě usmál a sáhl do kapsy. Něco odtamtud vytáhl. Něco malého a lesklého. Dýku.

Přešel ke mě. Několikrát mě švihl bičem. Poté mu vrazil do břicha. Brečela jsem a bratr nic. Byl tak vážný. Jak jsem ho obdivovala. Najednou vytáhl dýku,, Ne "hlesla jsem a hledala co mám udělat. Nic se však dělat nedalo. Muž se podíval na Lukase. Bylo vidět, že mu dělá dobře když mě mučí a tím i mého bratra. Pomalu ho zasunul do mé paže. Do hlavy se mi opřela ozvěna. Ozvěna narůstající bolesti. Když jsem to nevydržela tak jsem bezradně vykřikla bolestí. Viděla jsem okem bratra jak s na mě dívá. On by nevykřikl. On by mě netyral tím že by křičel. Proč jsem tak slabá. Je mi sice patnáct a jemu sedmnáct , ale já ani v sedmnácti nebudu tak silná jako byl on... Najednou někdo vstoupil. Byl to také muž. Asi o deset let mladší než ten co mi nechal dýku v těle tedy kolem třiceti.,, Artasy. Pán tě volá. Poté si to dodeláš "jeho hlas zněl tak ponuře a nezaujatě. Muž poté po Lukasovi hodil nenávistný pohled. Mě probodl pohledem a odešel mužem

Bylo těžké dívat se na sestřino utrpení. A ještě horší poslouchat její křik. Všechno ve mě toužilo k ní přiskoči a poskytnout jí ochranu, bezpečí a útěchu. Jako správný bratr. Místo toho jsem jenom nehybně stál a nemohl nic dělat. Prsty se mi samy od sebe zaťaly v pěsti. Snažil jsem se ovládnout svůj obličej.
Dveře se najednou otevřely a dovnitř vešel nějaký muž o hodně mladší než tenhle.
,,Artasy. Pán tě volá. Poté si to dodeláš "pronesl povýšeným hlasem. Nevím jestli se mi to zdálo nebo mi byla jeho tvář mlhavě povědomá.
Artas, jak ho ten muž nazval, se vražedně na mě a na Sofii podíval. Když vycházel z místnosti, nepatrně strčil do toho druhého. Nevypadal na to, že by si něco takového mohl dovolit. Ten druhý byl oblečen jako vysoko postavení lidé.
,,Kdyby jste nám řekli co chcem tak si to ulehčíte. Takhle umíráte pomalu. A bolestivěji."
,,Díky za radu."zašeptal jsem. Už bylo ale pozdě. Dveře se za ním zaklaply.

Slyšela jsem že si něco říkají. I bratr něco dodal, ale já jim vůbec nerozuměla. Ztěžka jsem oddechovala.,, L-lukasi. "hlesla jsem. Usmál se na mě. On se na mě usmál. Byla jsem šťastná.,, Nedokážu držet jazyk za zuby a držet se na živu. Ráda položím život za ostatní. Udělá mi to čest" z těžka jsem se nadechla.,, Prosím dovol mi to "pípla jsem a čekala na jeho odpověď.

Její věty mi vyrazily dech. Proč si najednou přestává věřit? Byli jsme tu něco přes měsíc a celou tu dobu naše utrpení snášela statečně a teď chce najednou... Ne, nesmím na to ani pomyslet jinak se ve mě usídlí stín pochybností.
,,Sofie, jsem na tebe hrdý tak jako nikdy předtím. Jsi sestra, kterou by si přál každý. Teď to ale nesmíš vzdát. Už jenom kvůli mě když už ne kvůli něčemu jinému. Co bych si tady bez tebe počal? A co když se potom odtud dostanu ale už nebudu s tebou?" Už to pomyšlení bylo pro mě utrpení. Byli jsme na sebe opravdu úzce vázaní. Jeden bez toho druhého byl neúplný. Pohled mi zabloudil k dýce v její ruce.
,,Prosím, zkus to vydržet. Něco se děje. Ten muž by sem nechodil jen tak. Musel jít přímo od jejich vládce. Ty sis zřejmě nevšimla nervozity v jeho očích." Odmalička jsem dokázal rozpoznat většinu emocí i u těch co se je snažili sebevíc skrývat. Oči je vždycky prozradily. A proto jsem byl já tak dobrý v ukrývání svých pocitů.
,,Zkus to ještě vydržet. Prosím."zašeptal jsem.

Jeho slova o tom, že takovou sestru si přeje každý mu vhnali slzy do očí.,,Bratře. Proč to tak bolí? "Lukas vypadal že otázku nechápe, ale odpověděl,, Protože na to myslíš. Skus myslet třeba na maminku" řekl s úsměvem,, Matka je mrtvá stejně jako otec. Mám myslet na jejich smrt? " Od kdy myslím tak negativně. Viděla jsem že jsem ranila bratra.,, Odpusť Lukasi" on se ale usmál... Najednou vešel Artas. Praskl na Lukase. Pak přešel ke mě vytáhl mi dýku. Zaúpěla jsem bolesti a podívala se n bratra, který mi dal sílu. Král je tak milosrdný až je to nechutný "zašeptal mi do ucha. ,,Artasi. Já tě moc dobře slyšel" řekl někdo venku. Vyšel ten chlap a kterým tu už dneska byl . Artas něco zabručel a pak se ode mě vzdálil. ,,Lukas syn Arnolda je povolán před krále. "ozval se hlas. Viděla jsem jak to s Lukasem škublo. Vyšli stráže odvázali ho.
,,Nechte ho" zašeptala jsem a pak jsem kvůli nedostatku krve omdlela...

Tak se vám tady hlásíme s prvním příběhem. Doufám, že se první kapitola líbila a počkáte si na další:)))

Vote&comment

Vaše Etall & Fancy

Rebelové ze SeveruKde žijí příběhy. Začni objevovat