Půlnoční Slunce

Epilog

„...už dlouho. Ale v jejím případě je to možné, pane Motsby."

„Dovedete určit kdy?"

„Ne přesně. Asi týden."

„Erico?"

Zamrkala jsem a otevřela oči. Oslepilo mě bílé světlo, takže jsem ihned zavřela oči. Světlo se okamžitě ztlumilo a já jsem mohla otevřít oči.

„Vo-vodu," zachraptěla jsem.

Někdo mi opatrně nadzvedl hlavu a pomohl mi se napít. Vděčně jsem usrkávala tekutinu a smáčela vyschlé hrdlo.

„Díky. Kde to jsem?," zašeptala jsem a pohlédla do čokoládových očí muže před sebou.

„V nemocnici u Tří bratří," odpověděl a rukou si prohrábl kaštanové vlasy.

„Co je s mým dítětem?! A jak dlouho tady ležím?," zpanikařila jsem a ruce okamžitě spustila k břichu.

Nahmatala jsem malou vypouklinu a do dlaní mě lehce vibrovala magie dítěte.

„Díky Merlinovi," zašeptala jsem a nechala skápnout slzu radosti.

„Je to... Byla jsi v komatu," odpověděl mi.

„Jak dlouho?," zeptala jsem se bez dechu.

„Dva roky."

„Výborně Erico! Ještě jednou! Naposledy!"

Zakřičela jsem bolestí a drtila Robertovi ruku. Naposledy jsem zatlačila, doufajíc v konec.

„Je to holčičika!"

Zalitá potem jsem spadla do polštářů a těžce oddechovala. Unaveně jsem se zasmála, když jsem poslouchala dětský křik. Robert mi odhrnul vlasy a šeptal mi slova chvály. Stočila jsem pohled na druhou stranu místnosti, kde právě sestra zabalovala mé dítě. Otočila se a zamířila k mému lůžku.

„Tady ji máte," usmála se lékouzelnice a podala mi malý uzlíček.

„Ahoj," zašeptala jsem drobnému tělíčku pod sebou.

Ihned se přestala vrtět a malými prstíčky mi objala malíček. Rozlepila svá kukadla a když se ujistila, že je vše tak, jak má být, zase je zavřela.

„Vítám tě na světě Samantho."

„Kam to mám hodit?"

„Do toho prvního pokoje v patře, Bobe. A tu postýlku do pokoje úplně vzadu – tam bude mít Sammy pokoj," usmála jsem se a pohladila spící dívenku po tmavě kudrnatých vláscích.

Mrkl na mě a vydal se po schodech nahoru. Položila jsem malou do postýlky v obýváku a vzala do rukou další krabici.

„Hej! Ty malej ďáble! To se dělá, takhle zlobit strejdu Boba?," vztekal se naoko Robert a Sam se jen smála na celé kole a dál mu patlala po tváři mrkev.

„Jsou jí jen dva měsíce a dává mi zabrat," usmála jsem se unaveně z křesla a odložila další popsaný pergamen.

„Jde to těžce?," zeptal se účastně a odstranil další mrkev ze svých vlasů.

„Už to skoro mám. Zítra jdu na zkoušky a pokud uspěju, vezmou mě rovno do nemocnice," usmála jsem se.

„Jsi moc hodný, že ji pohlídáš," dodala jsem.

„Žádný problém," mrkl na mě a dál se věnoval Sam.

Seděla jsem na verandě a v náručí houpala tříměsíční Sam. Spokojeně mu žmoulala pramen vlasů. Po tvářích mi tekly slzy a na stolku ležel novinový výtisk Denního věštce, který mi ráno donesl Bob.

Sirius Black vrah 12 mudlů a jednoho čaroděje odsouzen na doživotí v Azkabanu!

Nechvalně proslulý masový vrah Sirius Black (20) byl včera odsouzen za své zločiny na doživotí v Azkabanu. Vrah třinácti nevinných lidí, který mimo jiné zaprodal manžele Potterovi do rukou Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit (viz. Článek o Tragédii jednatřicátého, na str. 2), kteří zemřeli a zanechali po sobě sirotka, Harryho Pottera (1), o kterém se více zmiňujeme ve speciální příloze o Chlapci, který přežil.

Black se ke svým činům zatím nedoznal, ani nevyjádřil nad touto ohavností lítost (při chycení se prý hystericky smál).

„Nemohli jsme ho odsoudit k polibku," osvětlil nám situaci ministr kouzel Kornelius Popletal (39),„ to vysvobození si nezaslouží! Bude trpět celý život – to je myslím dostatečný trest."

Ostré zatáhnutí za vlasy mě přinutilo se obrátit k dceři. Stočila jsem pohled na toho drobečka, který se dožadoval mé pozornosti.

Usmála se na mě.

Jeho úsměvem.

Dívala se na mě.

Jeho očima.

Přitáhla jsem si do náruče svou malou dcerku, tvrdou a stálou připomínku mé lásky...