Feel

[19]

"Koupíš mi popcorn?" zavěsí se do mě Abbie a v okamžiku kdy se na ni podívám mi vlepí pusu na tvář. Nejistě zamrkám, abych zahnal pocit jakési trapnosti z toho, co se právě děje.

"Jakej?" polknu.

"Chtěla bych ten barevnej," stiskne mi paži.

"Ten sladkej?" zamračím se a snažím se vyhnout se jejím obrovským očím. Pozoruje mě s neskrývaným nadšením a pobavením, jako kdyby čekala na moment, kdy zvednu ruce nad hlavu a ukončím to. Horečně přikývne.

"Pro tebe všechno, puso," zašklebím se a vytáhnu z kapsy zmuchlanou bankovku. Bastian na ni nakreslil chobotnici... najednou tomu nemůžu uvěřit. S úsměvem se snažím přejít vlnu horka, která se mi šíří hrudníkem, boří všechny pravidla a zvyky, co jsem kdy měl, a dere se mi do úst, pálí na jazyku jako příliš horkej čaj.

"Dvě padesát."

"Jasně, díky," trhnu sebou a poslušně si vezmu kyblík s duhovým popcornem. Abb sedí hluboko zabořená v sedačce před vstupem do kino sálu, očima sleduje každý můj pohyb jako ostatně celý večer...

"Vypadáš zaraženě," řekne jen co si sednu vedle ní.

"Dlouho jsem na rande nebyl. Teda... na rande bez očekávání sexu ještě dýl, pokud to teda vůbec jde," pokrčím rameny, jako kdyby o nic nešlo a tahle věc mi byla úplně lhostejná. Zacukají jí koutky.

"Ale já očekávám spoustu sexu."

"To jsem rád. Fakt už potřebuju někoho protáhnout," zažertuju a přemýšlím, jestli je rudá barva mých tváří opravdová, nebo si ji jen namlouvám.

"V tom případě bychom měli zaplnout dovnitř," zasměje se a zatahá mě za rukáv.

Jdeme na nějakou romantickou komedii, protože Abb si přála opravdový rande. Ani jeden z nás nemusel říkat, jak příšerný tohle je... Nedokážu si představit osobu, kterou bych na takhle příšerný rande vzal, ať už bych ji chtěl zaujmout nebo nikoliv.

Asi v půlce filmu Abbiena ruka najde cestu na moje stehno. Její drobné prsty se roztáhnou kam až můžou, nehty živočišně stisknou kůži. Podvědomě se vmáčknu hloub do sedačky a zatajím dech. Ztuhle sleduju, jak její silueta zakryje část Jennifer Aniston. Dá mi jemnou, samozřejmou, srdce cupující pusu na spodní ret a vidím ještě její letmý úsměv, než se vrátí na svoje místo.

Sedím bez hnutí ještě velkou část filmu, než s jistotou cítím, že mi slzy stékající po tvářích schnou a srdce mi nebuší tak zběsile.

Sedíme v sále dokud neskončí titulky a všichni neodejdou, dokonce ještě nějakou dobu slyším Abb jíst popcorn, jako kdyby film ještě neskončil a ona dál klidně sledovala obrazy na plátně.

"No, to asi nebylo úplně tak vtipný, jak jsem myslela," promluví konečně a naše pohledy se za celou tu dobu poprvé střetnou.

"Měla jsi pravdu, omlouvám se," vydechnu a usilovně se snažím najít způsob, jak tuhle situaci zlehčit.

"Neboj, vážně jsem nečekala, že ti skočím do náruče a budeme se líbat jako dva debilové v dešti."

"Určitě je to tím, že zrovna dneska neprší," pohladím ji po hřbetu ruky.

"Zasranej slunečnej den," zakření se chabě. "Nechci aby sis myslel, že nějak šílím, jasný? Prostě jsem s tebou někdy chtěla někam zajít. Možná zažít nějakej úlet... což se nám teda dost povedlo, mimochodem. Není to tak, že by se moje srdce teď tříštilo na milion kousků, dokonce tě ani neplánuju zničit."

"Jsi vážně hodná," přikývnu s přehnaným nadšením.

"Ale je škoda, že jsi ochotnej svoje líbání v dešti jen tak zahodit. Zahodit další možný úletý s někým, z koho se třeba fakt rozpadáš, co já vím."

"Nerozpadám se," hlesnu.

"Vážně? Proč jsi brečel?"

"Nebrečel jsem," zvýším hlas a rozčíleně vstanu, abych naznačil, že jsem na odchodu. Sedí dál, ruce zkřížené na prsou.

"Proč jsi brečel?" zeptá se znovu úplně tiše.

"Když ho budu líbat, držet, když s ním budu spát a budu spát vedle něj, jednou se nejspíš probudím sám. Možná v prázdným bytě, možná na zadním sedadle auta, možná s děsnou alergií na kafe, do prdele. Když nechám plavat možnost cokoliv nahlas říct, cokoliv říct úplně vážně... Už mě další skvělej zázrak nejspíš nepotká. Rozhodně ne podruhé."

"Když je to tak super, proč s ním skoro nemluvíš?" zasměje se hořce a rychlým krokem mě následuje ven z kina. Nejradši bych se rozběhl, ale nedokážu ji tady nechat, takže jí utíkám spíš naoko.

"Já s ním mluvím. Mluvím s ním úplně normálně."

"Řekl mi něco jinýho. Vždyť vy dva o sobě víc mluvíte s každým druhým než spolu. Prober se, Owene," chytne mě za ruku a přiměje mě zastavit.

"Proč tolik chceš vyhrát?" zavrčím.

"Vyhrát?" rozesměje se, ale rozhodně to nezní pobaveně. "Já chci zpátky kluka, co se smál vtipům o zvířátkách. Chci, aby byl zase otravně plnej energie. Takovej, jakej byl, než jsi přišel ty. Tohle chci, vyhrát rozhodně ne."

Zhluboka dýchá, jednou rukou mě pořád drží za loket. Nerozhodně se jí vysmeknu a přikývnu. Když to udělám, nemůžu přestat kývat hlavou a couvat.

"Fajn," dostanu ze sebe.