Feel

Part [15]

Musím uznat, že mezi tím, když Abb něco "odhadne" a "neodhadne" je vážně rozdíl - druhej den ráno mi překvapivě není ani trochu blbě, i když, hádám, to co do mě nalila, musela být vážně síla. Ze včerejší noci si pamatuju úplně všechno... I to, co bych si radši nepamatoval.

Otočím se na břicho a zabořím hlavu do polštáře, chabě zaúpím, abych ze sebe nějak dostal ten pocit úzkosti. 

"Kreténe," zamumlám sám k sobě a odhrnu si z obličeje rozcuchaný vlasy. I když mě nebolí hlava ani mi není blbě od žaludku, pořád ještě bych nejradši zatáhnul závěsy a šel ještě spát. Popřípadě se tady zabarykádoval, abych nemusel mluvit s Bastianem, až se vrátí. Měl bych se přestat chovat tak dětinsky. 

Pomalu vstanu a zamířím do kuchyně. Je něco po desáté, naštěstí je sobota, takže nemusím nikam jezdit. Opláchnu si obličej studenou vodou a ze stolu vezmu svůj mobil. Vedle najdu vzkaz od Bastiana. Vypadá to jako ten nejpomačkanější papír, co tady našel a ještě pořád mám dost problém, rozluštit mezi těma škrábancema alespoň pár slov. Navíc to vypadá, že s docela spěchal, když to psal, protože je to napsaný snad ještě hůř než obvykle.

Volal tvůj táta, doufám, že nevadí, že jsem to zvedl, nechtěl jsem, aby tě to vzbudilo. Prý máš přijít na oběd a klidně někoho vzít sebou. Já se vykecal, takže smůla. Nezvracej prosím do umyvadla, zkoušel jsem to a odmítám to čistit znovu. B.

P.S. Vypadáš strašně. Něco se sebou udělej, než půjdeš na ten oběd.

Přistihnu se, jak se usmívám jako idiot a trochu naštvaně ten vzkaz přilepím k zbytku těch, co jsou na dveřích. Jako obvykle, když kolem těch dveří procházím, přelétnu očima po tom, co je tam napsané - většina je buď od Abbie pro Bastiana, nebo naopak. Na některých jsou modlitby, což mě překvapilo mnohem víc než třeba to, že Bastian má plnou poličku ve skříni zaplněnou kaktusama a všechy mají jméno, nebo že v ledničce leží už půl roku úplně plesnivej sýr, protože je prý od nějakýho známýho, kterej si ho tam schovává. Moc jsem se neptal...

Hodím na sebe čistý tričko a uvařím si kafe, ke stolu si přinesu svůj notebook. Zrovna ho zapnu, když někdo u dveří zazvoní. Překvapeně dojdu otevřít.

"Owene," vybafne na mě Roofie jen co otevřu a než se stihnu vzpamatovat, pěstí mě bouchne do hrudníku a protáhne se dovnitř. "Vypadáš hrozně. Myslela jsem, že zelenější barvu, než co má Bas ve vlasech, neuvidím, ale páni... ty jsi to dokázal."

"Ty víš jak člověku zalichotit," ušklíbnu se. Roo vypadá přesně tak, jak si ji pamatuju - dredy, který má až po zadek, má svázaný do tlustýho copu, na sobě volnější tričko s nějakou metalem zavánějící skupinou a černý kalhoty plný řetízků a kroužků. Už tak veliký oči ještě zvýrazňujou černý linky a hustý řasy. Na denním světle vypadá skoro jako něco neskutečnýho, co se mi musí jenom zdát.

"Přinesla jsem něco, po čem se ti udělá líp," zamává mi před obličejem krabičkou, kterou drží v ruce, kterou měla až doteď za zády. 

"Ale... mě je fajn," zaprotestuju.

"No jasně," pronese ironicky a trochu nemotorně se mi na chvíli pověsí kolem krku, rukou mě pohladí po zádech, ale ani to jí moc nevyjde a působí to dost křečovitě. "Já vím, že je ti fajn. Ale stejně ty muffiny sežrat můžem, ne?"

Zmateně se odtáhnu a sleduju, jak s vítězoslavným výrazem krabičku otevře a tak světlo světa spatří tu nejděsivější modrou věc, jakou jsem kdy viděl. 

"Co to je?" zamrkám.

"Muffiny. Šmoulový. Nevypadaj, ale jsou fakt dobrý."

"Proč? Teda... co tady sakra děláš? Mluvili jsme spolu tak deset minut a myslím, že to bylo jen proto, že jsem byl ochotnej dát ti cigáro..."