Feel

Part [02]

Vyhodím Biancu přesně jak jsme se dohodli - blok od školy. Od tohoto roku chodíme na stejnou střední, což je napůl opruz a napůl docela sranda, protože... zkrátka a jednoduše, dokud některej z vašich pošahanejch kamarádů nehodí vaší sestře do vlasů boloňský špagety, nemáte šanci to pochopit. 

"Budou se po tobě ptát," řekne Bianca, než zvedne zadek ze sedačky a strčí si do kapsy krabičku cigaret. Na to jako obvykle nic neříkám a tvářím se, že to nevidím.

"Řekni, že mi nebylo dobře."

"Doufej, že nějaká holka použije stejnou výmluvu. Pokusím se dát to Vicky vyžrat," mávne na mě Bianca a zmizí venku v ranním šeru. Ještě se otáčím a sleduju, jak líně jde po obrubníku a kýve se ze strany na stranu, aby udržela rovnováhu. Potom vytáhne jednu cigaretu a já nastartuju, abych konečně zmizel.

Je zvláštní vidět holku, která vždycky řvala, když jsem si o milimetr rozšířil roztahovák, přišel s prvním tetováním a poprvé si vyholil půlku hlavy, jak vlastnímu bráchovi krade cigára, tahá se s tím debilem Cooperem a na nástěnce má fotku, kde se líbá se svojí nejlepší kamarádkou... ehm, její jméno tak nějak neznám. 

Projedu to párkrát sem a tam a pokukuju po lidech. Některé tváře znám, zatroubím na docela pěknou gothičku a ta se otočí a odhalí zlatý piercing v uzdičce. Potom konečně odhodlám opustit město dřív, než zajedu do ulice, kde bydlí Vicky. 

Vlastně si moc nepamatuju, jak to s ní začalo. Od letošního roku jsme spolu chodili na matiku a ona seděla v lavici přede mnou. Potom přišel nějakej zkrat a já ráno začal projíždět kolem jejího domu, abych ji mohl jakože náhodou potkat a odvést ji do školy. Vick je ten typ s dlouhýma hnědýma vlasama a vymytým pohledem, kterýho si všimnete teprve až opadne prvotní okouzlení z toho, jak se umí krásně usmívat i když je opilá. Kouří trávu a polyká jednu pilulku za druhou, do dvou ráno se válí u své kamarádky Bree, která je sice na holky, ale pšššt. Hlavní problém je v tom, že Vick je jedna z těch holek, do kterých se dokážete nějakým debilním zkratem okamžitě zamilovat, a to včetně hloubavejch pohledů do očí, držení za ruku a fráze, že se sexem klidně počkáte, dokud ona sama nebude chtít... jedinou výhodou bylo snad jen to, že ona chtěla úplně stejně jako já. 

Byli jsme spolu tři měsíce, což sice není dlouho, ale u holky jako je ona to znamená, že jste v tom většinou až po uši a docela vážně uvažujete, že si necháte narůst vlasy a uděláte z nich dredy, protože ona řekla, že se jí to líbí. Tak nějak předpokládám, že přesně kvůli nějakýmu takovýmu týpkovi mě nechala - dredy do půlky pasu, žádný zorničky a doma tři africký bubínky a jedna počmáraná kytara. Tohle se fakt posralo. 

Zamířím do středu Londýna, stáhnu okýnka u předních dveří a pustím do auta vzduch, takže za chvíli zmizí všechen cigaretovej smrad a na kůži mě zaštípe přicházející listopad. Nad těma pár Londýnskýma mrakodrapama se kupí dešťový mraky a slunce se pokouší probojovat skrz tu šedou oponu. 

Asi hodinu a půl projíždím po zasekanejch silnicích v úplným turistickým centru a prohlížím si štíhlý japonky s mini růžovýma foťáčkama kolem krku a Applema v ruce, neustále připravený zachytit naaranžovaný kouzlo okamžiku. 

"Ahoj Micku, tak jak to vypadá s počasím?" žvatlá roztomile nějaká moderátorka z rádia a Mick odpovídá, že by se mraky měly roztrhat a vypadá to na prosluněnej den. Přepínám stanice a plazím se po mostě přes Temži, abych našel nějaký draze placený parkoviště. 

Zastavím a opírám hlavu o volant, zatímco poslouchám, kdo všechno dneska koncertuje a čekám, dokud se nedostanou k Rock Café. Je to jedinej klub, kterej znám tak dobře, abych mohl tvrdit, že mě vyhazovač zná a občas mi nalijou zadarmo.

Potom se dozvídám o Paramore a jakési, pro mě neznámé, předkapele. Chvíli jen tak sedím, dokud se neozve další rapující černoch a já usoudím, že tohle nemám šanci vydržet. Vypadnu ven, koupím si lísteček, aby mě neodtáhli a courám se směrem k Toweru. 

Sotva dojdu k nejbližšímu Starbucks, když se mi rozdrnčí mobil. Zastenám a vytáhnu tenkou cihličku z kapsy - mohl bych dělat přednášky o tom, proč je na hovno mít čtveratej Ericson. Uleví se mi, že to není máma ani Bianca a dokonce ani otec. Vlastně by mě překvapilo, kdyby si na mě vzpomněl, protože nemám ani narozeniny, ani svátek - ehm, na ten by si ani nevzpoměl, ani nejsou Vánoce nebo tak něco. 

"Hmm?" zahučím.

"Owene? Ty vole, kde seš?" Jasně, Trace. Jsme kámoši někdy od druhýho stupně na základce a tak si ještě pamatju časy, kdy by si o něj holka neopřela ani kolo. Dneska Trace chlastá první ligu a ztratil prvotní iluzi o tom, že najde holku, kterou bude milovat. Tak je z něj spíš hajzl, kterej razí heslo Použij a recykluj. 

"Ty máš nový číslo?" odpovím otázkou, abych odvedl pozornost od sebe.

"Ehm, jo. Nedal jsem si pozor," zasměje se nervózně. Na to nemám odpověď. Nestává se moc často, aby dal holce svoje číslo a když se to stane, většinou to znamená, že si změní číslo, jméno a popřípadě i identitu. Heh, jedna holka si na něj počkala před domem... Při té vzpomínce se musím pousmát.

 "Čemu se tlemíš? Ptala se po tobě Ropucha."

"Ničemu. Co chtěla?" Ropucha je učitelka chemie a z nějakýho důvodu se rozhodla vytáhnout mě ze sraček, do kterých jsem se loni zamotal... škoda slov. Bohužel má od té doby tak nějak pocit, že jí něco dlužím. Což teda rozhodně nedlužím. 

"Jak to mám vědět? Přišla, pindovala, ptala se po tobě a zase šla o třídu dál. Mimochodem, dneska se Vicka olizovala s nějakým klukem z druháku."

"Ehm... aha. A... nevíš s kým?"

"Děláš si prdel? Kašli na tu krávu," rozkřikne se Trace do telefonu, takže mi to málem ustřelí ucho. Docela by mě zajímalo, odkud telefonuje, protože jestli ho někdo uslyší... 

"Dobrá rada," zavrčím, "víš co? Já končím, uvidíme se v pondělí." 

S těmi slovy mu to típnu a na další jeho kecy už nečekám. 

Díky všem čtenářům za přečtení a chci vás poprosit o votes a komentáře, abych věděla, že to někdo čte :D plus pokud napíšete, co se vám líbilo a co ne, budu moc ráda. 

Enjoy it, Lullaby007

Btw, pusťte si písničku :)