Feel

Part [16]

Je legrační, když se na něco soustředí nebo když alespoň předstírá, že to tak je. Krčí nos a na čele se mu udělají dvě drobný vrásky mírně směřující k sobě. Zvedne hlavu a něco prohodí k černošce na druhé straně pultu, než jí podá kelímek s kafem. Palec si podvědomě vsune mezi rty a široce se usměje.

"Ahoj," mávnu na něj, když se konečně odvážím vejít dovnitř.

"Končím až v pět," zatváří se zmateně.

"Jo, já vím, ale vezl jsem Roo do klubu, tak jsem si říkal, že se tady otočím."

"Dáš si kafe?" usměje se, "můžem zajít na cígo, odpoledne jsem ještě neměl pauzu."

"Proč ne...," přikývnu rozpačitě. Nevím, jestli byl dobrej nápad sem chodit. Nebo se s ním vidět víc, než je nezbytně nutný. Nebo přemýšlet o tom, co mu říct. Nebo co udělat. Vlastně o čemkoliv z toho, co se v posledních dnech stalo. Není moje chyba, že jsem k němu i ke všemu, co má kolem sebe, takhle přilnul. Protože to bylo snadný. Tak hrozně lehce začnete mluvit o věcech jako on, dávat kytarám jména, pít mlíko z krabice a psát texty písniček na kuchyňskou linku... A chtít být trochu blíž. Alespoň o kousek.

"Jdem?" ozve se a hlavou kývne k zadnímu vchodu. Je tam malá kancelář, skrz kterou se dá projít na jakejsi podivnej dvorek, kde není nic kromě dvou popelnic a záhonu, kde rostou dvě skoro dvoumetrový kytky marihuany. Jako obvykle vezme dvě krabice, který postaví ke zdi hned vedle dveří a se spokojeným úšklebkem se posadí.

"Co táta? Jak to šlo?" podívá se na mě, v očích znovu tu hloubavou zvědavost, jako kdyby mi viděl až do žaludku a přemýšlel, jak si to všechno má vyložit. Táta je to poslední, na co bych myslel.

"Vzal jsme s sebou Rhiannon, takže docela sranda. Fakt se mu ulevilo, když řekla, že chodí s Petem," zasměju se, "ty dredy na něj byly asi trochu moc..."

Čekám, že třeba něco řekne, ale jenom mě mlčky poslouchá.

"Řekla mi, že..."

"Owene," zamračí se na mě varovně, jako kdyby už dopředu věděl, kam tenhle rozhovor směřuje, z krabičky vytáhne cigaretu a naštvaně pohled upře před sebe.

"Nechápu to, víš? A to je dost na nic, protože... nevím, co se sakra děje. A je to všechno moc rychlý a s tebou mluvím moc snadno, než aby to tak šlo. A daří se mi zapomínat, jakej vlastně jsem a zároveň... je to občas jako kdybys mi dokázal ukázat, jakej bejt můžu. Že se můžu vysrat na rodinu nebo lidi, co jsem znal a zalepit tu díru po Vic, i když jsem myslel, že to nepůjde. A občas si na tebe vzpomenu i když něco dělám a mám fakt spoustu práce s tím, udržet svůj život nějak pohromadě... a potom se prostě musím usmát, chápeš?  Bylo by fajn, kdybych to byl já, s kým chceš mluvit v pět ráno..."

"Už jsem ti říkal, že jsi kretén?" podívá se zpátky na mě. Lesknou se mu oči.

"Jo, párkrát jo. Ale dneska je to poprvé," zacukají mi koutky.

"Co myslíš, že se teď stane?" odsekne podrážděne.

"Já nevím, Bastiane. Možná řekneš něco, čím to všechno smažeš, nebo uděláš pár maličkostí, který mě vyděsej k smrti. Nebo mě vyhodíš ze svýho bytu nebo to prostě jen zůstane jak to je..."

Nemůžu přestat mluvit. Sleduju, jak potahuje z cigarety, kouř mu stoupá od úst a nejspíš se ani nechystá nic dalšího říct. Ale něco se přece musí stát...

"Napadlo tě třeba, že jsem to až doteď docela v pohodě zvládal?" skočí mi do řeči. Nedokážu poznat jestli má vztek nebo je jen ledově klidnej. Cigaretu upustí na zem. "Myslíš, že jsem o tom do hajzlu vůbec nepřemýšlel? Že mě to nepronásledovalo už od toho prvního dne? Jen jsem nemyslel, že by ti mohlo takhle hrábnout. Měl jsi holku," zdůrazní.

Aniž bych si to nějak víc uvědomoval, zasměju se. Tentokrát povolí i on a trochu ironicky se usměje a lokne si kafe.

"Jo... to měl," přikývnu.

"To jako celou dobu držíš hubu nebo co?" zasměje se.

"Vlastně nevím. Nikdy mě nenapadlo, že bych..."

"Že bys strkal jazyk do krku klukovi?" dořekne za mě naprosto bez rozpaků a lehce nadzvedne obočí.

"Vlastně jo."

Pobaveně zavrtí hlavou a zkoumavě si mě prohlíží. Nakloní se blíž. Zasměje se a ruku mi položí na krk, kafe si položí na zem.

"Tohle je divný," poznamenám.

"Ty jsi divnej," obrátí oči vsloup a přitáhne mě, aby mě mohl políbit. Prstama mi lehce pročísne vlasy a začne polibek prohlubovat. Těžce polknu a nejistě se k němu přivinu, srdce až v krku.

"Tak?" zeptá se zhrublým hlasem a pomalu ze mě ruce zase sundá.

"Já...," vydechnu a očima přeběhnu po jeho tváři. Váhavě ho políbím, tentokrát ochutnávám jeho rty, vnímám jeho dech, jak mi palcem klouže po lícní kosti. "Já možná nejsem připravenej."

"Vážně?" zešeptá. "Končím v pět. Chci abys počkal doma. Můžem... si třeba promluvit, jestli o to tak moc stojíš."

"Díky."

Vstane, dopije svoje kafe a aniž by se na mě znovu podíval, zmizí vevnitř.

***

nenapadá mě, co bych k tomu řekla. možná je to hloupost nebo tak... strašně dlouho jsem zavrhovala každou verzi možnýho pokračování a ve výsledku... asi je čas si zvyknout, žže spokojená prostě nebudu :D mějte se hezky.