Feel

Part [01]

Co mám říct? 

Co se v takových chvílích říká, aby nebylo ticho a aby lidi nečekali, že si uvážete oprátku a nebo půjdete skočit z Tower Bridge? Nebo třeba obojí zároveň... vždyť na tom vlastně nezáleží. 

"Dobrý ráno," řeknu. Bianca nevzhlédne, máma rozzuřeně mlátí se vším, co jí přijde pod ruku a každý její pohled na mě je o něco nenávistnější než ten předchozí. Tohle je přesně ta chvíle, kdy vám dojde, že jste úplně v prdeli a jediný na čem záleží je to, jak rychle se z toho zvládnete vylízat. Já to nezvládám. Pořád ještě to nezvládám.

"Odvezeš mě do školy, jasný?" zamračí se sestra. Lžičkou se šťourá ve svým ovesným šrotu. 

"No to teda neodvezu." zamračím se na oplátku zase já a plácnu sebou na plastovou židli z Ikey. 

"No to teda odvezeš," prskne nazpátek, s hnuseným výrazem odsune svůj šrot do půlky stolu a zmizí v koupelně. Že dneska nemám nejmenší chuť se ve škole objevovat nebo že moje auto se dost možná vůbec nerozjede moji drahou Biancu vůbec nezajímá. Její zájem sahá od platinové blond barvy na vlasy po výběr laku na nehty a někde mezi tím jsou všechny ty ostatní věci, jako je nový holící strojek, její nový přítel - který sice auto má, ale vyzvednout ji nezvládá - a nebo třeba uhr na zádech. Co já vím. Všechny tyhle věci mi připadají tak nějak stejně důležité.

 "Já dneska nikam nejedu," oznámím a hlavu si schovám do dlaní, abych si promnul oční víčka. Před očima mi naskáčou barevné fleky. 

"Víš co, Owene?" otočí se máma prudce a ruce si založí na prsou. "Mě už je to vlastně jedno. Dělej si co chceš. Ale potom za mnou nechoď."

Miluju to. To, jak mi vždycky dává úplnou svobodu a myslí si, že jen co si zase namelu hubu, vrátím se a budu její hodný syn, který ji ve čtvrtek vozí za psychoterapeutem, v pátek na jógu a v neděli jí pomáhá uklidit celý dům. Jenže mi už dva roky nemáme dům, ale byt bez internetu a místo stříbrnýho Jaguára nám v garáži stojí ojetej Ford. 

"Dobře, tak to řekni Biance, ok?" zvednu se a protáhnu se kolem ní do pokoje. Čekám, dokud na sebe se sestrou nezačnou zase řvát, Bianca nevytáhne argumenty jakože je přece pod její úroveň chodit pěšky nebo třeba dnes mi není nějak dobře. Potom máma rozmlátí pár keramických hrnků, který vyhrála - stejně jako nás dva - u rozvodovýho řízení a skončí to zase u táty, kterej je samozřejmě bastard, debil a... však víte.

Potom Bianca vlítne do mýho pokoje... ne, kecám, našeho pokoje. Stojí opřená o dveře a pokouší se mě podpálit pohledem, zatímco si kouše nehty. 

 "Odvezu tě o blok dál," navrhnu smířlivě.

"Cože?" vysune bojovně bradu a stiskne čelisti, takže připomíná malý a neuvěřitelně otravný buldozér. 

"Nestojím o to, aby mě zase někdo viděl," obrátím oči vsloup a ona konečně pochopí, že vážně nikam nejdu. Přemýšlím, jestli jí to zkoušet vysvětlit, nebo to nechat plavat a doufat, že si to nějak přebere. V některých ohledech je dobrý mít malou ségru, která ze srdce nesnáší všechny vaše přítelkyně, protože až vás některá z nich pustí k vodě, máte alespoň s kým říkat, jaká hrozná je to děvka. 

"Komu se vyhýbáš tentokrát?" nadzvedne pravé obočí a ve velikých očích se mihne záblesk něčeho, co je dost možná zvědavost a dost možná jen chorobná potřeba ze mě udělat kreténa.

"Vicky se se mnou rozešla."

"Cože? Proč sakra?"

"A jak já to mám asi vědět? Řekla takový ty normální sračky, jakože potřebuje pauzu a chce, aby z nás byli kamarádi," rozhodím rukama bezmocně. 

"Byla to kráva, Owene," řekne Bianca a na chvíli je ta sestra, která za váma stojí, i k když si myslí, že jste úplný pako a kdyby mohla, okamžitě vás vymaže ze zemskýho povrchu. 

"Asi jo."

"Žádný asi. Byla a hotovo. To tam nechceš jít jen aby ses jí vyhnul?" zavrtí hlavou rozhořčeně. 

"To taky. Potřebuju pauzu."

"Tak fajn. Je to tvoje věc... ale stejně nemůžeš dělat mrtvýho brouka věčně," ušklíbne se, "tak za deset minut u auta."

Navleču si džíny a tričko s xichtem Billieho Joe Armstronga a vyběhnu z domu, abych stihnul v autě vyvětrat smrad z cigaret, než Bianca dokončí svůj make-up a osmnáckrát zkontroluje svůj zevnějšek v zrcadle. Zapnu rádio plný sračkovýho popu a poklepávám do volantu v rytmu Roar od Katty Perry, dokud se neobjeví Bianca a s nosíkem pěkně nahoru se neusadí na sedadlo spolujezdce. 

"Já vím, že kouříš."

"Je mi osmnáct. Můžu kouřit."

"No jo vlastně...," znejistí a začne ladit rádio na něco snesitelnějšího. Hudba je jedna z mála věcí, na které se docela shodneme... docela.

"No to teda ne! Nebudeme poslouchat Macklemora," zaúpím a vyjedu z parkoviště. 

"Zavři klapačku," usadí mě a ještě přidá na hlasitosti.

"Já řídím, já vybírám hudbu," vypláznu na ni jazyk a začnu hledat... no, vlastně nemám tušení co. Zastavím se u Do Or Die od 30 Second To Mars. 

Hmm, že by time to be alive?

Omlouvám se všem, kteří jsou odhodlaní Feel začít číst za tak dlouhé čekání na první part, ale nějak jsem nemohla přijít na to, jak začít... no, vlastně nevím ani jak pokračovat. Dnešek je těžký den (R.I.P. Paul Walker), ale nějak mi to pomohlo něco málo napsat, i když je to docela krátké. 

Budu moc ráda za votes a hlavně za komentáře ;) Enjoy it, Lullaby007