Feel

Part [03]

Ve Starbucks na Tower Bridge Road skoro nikdo nemluví anglicky. Popřípadě používá nějakou děsivou irskou nebo skotskou verzi, které nemám šanci porozumět. Snad ani obsluha si není tak úplně jistá jazykem, který používá. Někdo ve frontě nadává a vevnitř je teplo na umření, není kam si sednout a jak to tak vidím, brzo sem vtrhne zájezd japonců.

Prodírám se krok za krokem k pokladně, abych mohl půl hodiny diktovat svoje nemožný jméno. Potím se jako prase a nemožná tlustá holka v křiklavě růžovým tílku na mě pomrkává spod černých řas. Kelímek jí padá na zem a ona se nervózně chichotá, což naštěstí působí tak trochu jako ledová sprcha.

"Bastiane? Donesl bys mi prosím střední kelímky?" hraje si s náušnicí a za mnou se sráží fronta vedoucí až na ulici. 

"Děláš si ze mě prdel Jessico?" ozývá se něčí podrážděný hlas, dost chraplavý a vytočený, abych věděl, že je to kluk ještě než se vynoří ze dveří. Zvedám hlavu a něco - něco dost nejistýho, hloupýho, naivního a ne tak docela zlomenýho - se ve mně zastavuje, abych si ho mohl všimnout. Abych si mohl všimnout roztrhaných černých džínů, vytahanýho tílka a těch nejzelenějších vlasů na světě. Vypadají jako máta. Dal bych si mojito, prosím. 

Tenhlete Bastian schovanej za dvěma metrama středně velkých kelímků odstrčí tuhletu Jessicu, hodí jí kelímky do náruče a líně se opře o pult.

"Co to bude?" povzdechne si, prohrabuje si vlasy a já sí říkám, jestli je vůbec možný, abych fakt zíral. Nebo aby mi to tak alespoň připadalo. 

"Střední Late," pokrčím rameny, jakoby na tom vlastně vůbec nezáleželo. Piju cokoliv, po čem se zmenšuje pravděpodobnost, že skončím s hlavou na volantě, popřípadě na horších místech.

"Okej. A jméno?" obrátí oči vsloup, ale usmívá se. 

"Owen. Je tam dvojitý W. A není tam žádný A."

"Úchvatný," přikývne. Mezi dlouhými prsty se snaží zkrotit černou fixu a naprosto nečitelným rukopisem čmárá moje jméno... a... čmárá ho správně. 

"Dvě libry, dvacet pencí," strčí kelímek pod něco, co je zřejmě kávovar, nebo to možná dělá pěnu, cukr, vodu, nebo já nevím co. Vytáhnu z kapsy pomačkanou bankovku a postrčím ji po pultu k jeho ruce. On všude kolem rozsype drobný, který jsem moc línej počítat, a tak je nastrkám do kapes, vezmu si od něj horkej kelímek a plácnu sebou na židli u okna. 

Myslím, že teprve teď se probírám z tranzu, zatímco čučím na praskající bílou pěnu. Snažím se ke svému mozku dopravit informaci, že bych si měl alespoň sundat bundu a přehodit ji přes židli naproti, aby mi tam někdo nesedl a nepokoušel se se mnou mluvit. Možná, že by mi to nakonec až tak nevadilo... ale nechce se mi o tom přemýšlet, řešit, co mám říkat, abych vypadal zajímavě, popřípadě udělal dojem. Tři měsíce jsem nepotřeboval mámit po holkách telefoní čísla, nebo jména na facebooku... asi jsem nějak ztratil cvik. I když v tomhle jsem asi nikdy nebyl zrovna dobrej. 

Strkám do uší sluchátka a srkám horký kafe, zatímco venku se příliš rychle zatahuje. Zkouším si nevšímat všech těch lidí a jejich žvástů, cvakání foťáčků nad kelímkama s jejich jménama... jejich jménama napsanýma tím totálně uhozeným rukopisem. 

 "Střední Late?" ozývá se nade mnou. Příliš nahlas a skutečně, než aby byla reálná šance, že se neleknu, nevyletím ze židle a málem převrátím vyklající se stůl. Takže - jo, tohle všechno provedu přesně v tomhle pořadí. Zakuckám se a prudce se snažím všechno zase urovnat, zatímco si rvu z uší sluchátka.

"V pohodě? Jen jsem si chtěl sednout," ozývá se vedle mě. Otočím se a nejistě kouknu po tom klukovi. Jasně, je to ta zelená hlava. Vypadá stejně líně a znuděně jako před chvílí u pultu, přešlapuje na místě a docela pobaveně sleduje, jak si sedám zase zpátky na svoje místo.

"Hmh, jo... tak... si sedni," přikývnu a snažím se bojovat s rostoucím podrážděním z toho, že nakonec stejně nejsem sám jak jsem chtěl. 

 "Jsem Bastian a ty jsi," nakloní se a přečte si moje jméno na kelímku, "Owen. Těší mě."

"Jo, mě taky," ušklíbnu se. 

"Kde pracuješ? V McDonaldu?" usměje se pobaveně a hraje si s pytlíčkem s cukrem, což mě přivádí k šílenství. 

"Ještě studuju," odpovím a snažím se znít klidně, "ale snad jednou se mi zadaří."

"No jo, Mekáč to je jiná liga, tam mě nevzali. Ale Starbucks je tak trochu hipsterskej podnik, ne? Docela se jim hodí týpek, kterýmu do měsíce vypadají všechny vlasy." 

Nemůžu si pomoct, prostě mě to rozesměje. Je to jako když příliš dlouho trucujete a pak ve vás něco vybouchne a vy prostě jen chcete smát a už vlastně ani nevíte proč. 

"To věřím. Bude to dobrá reklama," přikývnu pořád ještě se smíchem. Připadá mi, že jsem stejně od školních prostor moc neutekl, protože on se houpe na židli, srká Coca Colu a má jeden z těch věčně sebevědomých úšklebků, na který spousta holek hrozně letí. Vypadá klidně, skoro znuděně - až na oči, protože ty mu tak nějak zvláštně, pronikavě žijou, až mě to trochu děsí. 

"Takže... Owene, odkud jsi?" 

"Z okrajový části Londýna. To máš jedno, všude mi to připadá stejný," pokrčím rameny. Když mi bylo čtrnáct, bydleli jsme chvíli v Glasgow a já hrál se svýma spolužákama v naprosto debilní kapele. I když je to trochu divný, asi to bylo jedno z nejlepších období mýho života. Možná proto, že jsem si připadal dospělej jako nikdy, nebo proto, že Emily Torrenová mi dala svoje číslo a vystupovali jsme na nějaké školní akci a všichni nám tleskali. Nebo možná proto, že Steve, kterýmu jsme všichni museli říkat Slash, měl vážně dobrej hlas a dneska je frontman nějaký opravdový kapely. Nikdy nezapomenu, jak jsme si na záchodech ve škole vzájemně propichovali uši. Bolelo to jako prase.

"Nejradši bys vypadnul, co? Přijde mi na hlavu, že asi tak půlka světa se tady z toho může zbláznit," mrmlá Bastian. Tomu se oba dva smějem, protože je to pravda a asi nám to oběma přijde stejně zoufalý. Kdy se život takhle scvrknul?

"Umgh, a odkud jsi ty?" 

"Původně z Irska. Trochu blbý, co? Zvlášť ty vlasy... to jsem fakt přehnal," zazubí se, "a jinak, teď bydlím tak různě, kde se co najde. Udržet si něco tady v centru města je síla, ale celkem se mi daří."

"Jak ses dostal z Irska do Londýna?" zavrtím hlavou, protože mi to nepřipadá moc logický. Navíc je tu pořád ještě něco, co mě na tom doopravdy zajímá.

"Bude znít divně, když řeknu, že jsem sem přišel žít?" usměje se, ale už to nezní tolik pohrdavě, ani vzdorovitě. Vlastně mu to docela věřím, protože to chceme přece všichni. Žít.