Feel

[24]

Probudím se, když Bastian vyklouzne z postele a jen ve volných kraťasech dojde k oknu. Ještě přivřenýma očima pozoruju křivku jeho zad, když se pomalu opře o parapet. Čelem se dotkne skla v okně a široce rozevřenýma očima se podívá ven. Nejdřív zavrtí hlavou, ale pak s povzdechem okno otevře a natáhne se ke stolu pro krabičku cigaret. Následuje dobře známý rituál. Škrtnutí zapalovače, naducaný obláček kouře. Přivře oči. A pak se jeho obličej zkřiví jako v křeči, víčka pevně tiskne k sobě. Stojí tam, pár metrů ode mě, a tiše, hrdinsky pláče. 

Jako už několik dní před tím, bázlivě se na mě podívá a já zavřu oči, aby nepoznal, že nespím. A pak obličej odvrátí a roztřesou se mu ramena. Znovu oči zavřu a otočím se na druhý bok, poslouchám, jak nepravidelně vydechuje. A jako vždycky, cigaretu hodí z okna a tiše se vrátí zase zpátky. Hrudníkem se mi přitiskne k zádům a políbí mě na rameno. Obejme mě. Stiskne. A mokrou tvář přitiskne k mojí. 


Je sobota ráno. A je to poslední sobota ráno pro nás dva, což je ve vzduchu cítit mnohem víc, než jsem čekal, ačkoliv se Bastian snaží fungovat jako kdykoliv jindy. Nejde mu to.

"Chtěl bych dneska někam na večeři," oznámí mi.

"Ty nejsi typ, co chodí na večeře," podívám se na něj příkře. 

"Jak můžeš vědět, co já jsem za typ," zatváří se ublíženě a pomalu si sedne do křesla naproti mně. Vím, že za tou pečlivou lehkostí je něco, co ho neuvěřitelně pálí a sžírá. 

"Máš pravdu, nemůžu," usměju se potěšeně, ale z vlastních slov mě píchne u srdce. Odvrátí pohled.

"Vysvětli mi jednu věc," nadechnu se zhluboka, "proč jsi tohle všechno udělal a tak strašně jsi všechno posral, když jsi věděl, že odsud stejně vypadneš?"

"Udělal co?" povzdechne si.

"Proč sis se mnou něco začínal?" zamumlám.

Otupěle se na mě podívá. Tuším, že jsem to přehnal i to, že tohle ho zabolelo ještě víc, než jsem si dokázal představit, než jsem to vypustil z pusy. Mlčky se na mě dívá.

"Je ti to úplně u prdele, co?" zasměju se hořce.

"Víš, že není."

"Mohlo to být... já nevím, bezbolestný," vjedu si prstama do vlasů a na chvilku zpozoruju hlad v jeho očích. Nahá ramena vtiskne hlouběj do křesla.

"Já jsem nemohl být tvůj kamarád. Nebudu ti tady říkat, jak tě miluju, ale jestli jsem to na chvilku mohl mít, nebo třeba aspoň dělat, že to mám, tak potom mi to za to stálo. Promiň. Promiň, že jsem ti tohle neřekl, ale... vždyť víš, že jsem kurva sobec."

To jsi. Ale říct mu to nedokážu. 

"Kam bys chtěl?" zeptám se nejistě.

"Cože?"

"Kam bys chtěl na tu večeři?" pousměju se s pohledem upřeným do země. 

"Co takhle sushi?" Zaslechnu nadšení v jeho hlase, když to říká. Vypadá to, že se chce vrátit k umývání nádobí - včera jsem vařil a on trval na tom, že se o práci podělíme. Po láhvi vína už mu to ale jako tak skvělej nápad nepřipadalo a řekl, že to nechá na ráno. 

"Pojď ke mně," špitnu a něco v žaludku se mi sevře, když se mi podívá do očí. Znovu a znovu si ho prohlížím, milimetr po milimetru. Pomalu přijde ke křeslu, ve kterém sedím, a nechá se stáhnout na můj klín. Aniž bych pustil jeho zápěstí, políbím ho. 

Když se odtáhne, v očích má hlad. Tlačí mě do břicha. Za ruku mě táhne k posteli, tváře úplně rudé. Svalím ho pod sebe a jednou rukou ho vysvobodím z kalhot. Kňučí a tahá mě za vlasy. 

Svět se skládá z útržků. Opírám si jeho nohy o ramena, jazyk mi klouže po vystouplých klíčních kostech, držím ho za boky. Netrpělivě se přisune blíž. Žadoní. Slyším nás šeptat, koušu ho do ramene, drtí mi dlaň jak na něj naléhám. 

Vybouchne mi pod rukama jako ohňostroj.

Schoulí se mi do náruče a potem zvlhlé čelo si opře o moje prsa. Dech má pořád trochu zhrublý, zvířecí, dravý. Rukama mu kreslím po zádech a nechávám to všechno na chvilku plavat... Nevyrovnanost, nejistotu, zděšení, vztek, neschopnost tomu všemu uvěřit nebo si to nějak dát dohromady. V představách jsem mu už milionkrát zašeptal do ucha, aby nikam neodjížděl. Nebo že půjdu s ním. Že mě tady přece nic nedrží, že můžeme být spolu, jen my dva, kdekoliv na světě. Není to přece taková dálka, není to přece tak definitivní rozhodnutí. 

Převalí se na záda a zkousne si dolní ret. 

"O čem přemýšlíš?" nedá mi to.

"Musím... ještě hodně věcí zařídit," povzdechne si. 

"Máš ještě dost času," řeknu, asi abych ho uklidnil. Možná chci uklidnit i sebe. Úterý. Úterý je až za dva dny. 

"Asi jo. Jen je nemůžu znovu zklamat, chápeš? Tentokrát to musí být na sto procent."

"Co přesně?" zasměju se trochu jeho odhodlání.

"Já," podívá se na mě a oči se mu zalesknou. "Žádný zelený vlasy, dětinský hadry, teploušský kapely a tráva. Žádnej začínající alkoholismus, poblitý schody, prázdná lednička a proflákaný rána. Musí to pryč. Všechno."

Všechno. Včetně mě. 

A tak polknu myšlenku, že půjdu s ním.