Feel

[22]

"Domů? Kam domů?" zeptám se zmateně.

"Do Irska."

"Aha," polknu a pevně stisknu volant, "na jak dlouho?"

"Vzali mě tam na střední."

"Myslel jsem...," začnu, ale nakonec si to rozmyslím. Možná nechci vědět, kam to celou dobu směřovalo aniž bych o tom měl nejmenší tušení. 

"Já vím," vydechne pomalu a položí mi ruku na stehno. Najednou mi jeho blízkost přijde jen jako další lež. "Vím, že jsem říkal, že takhle mi to stačí. Ale přes rok jsem s našima nemluvil. Když si dodělám školu... můžu se vrátit."

"Nemusíš mi to vysvětlovat, Bastiane."

"Owene...," stiskne mi nohu.

"Říkám, že je to v pohodě," zvýším hlas a šlápnu na plyn. Chci ven z auta co nejdřív to půjde.

Je skoro jednáct v noci, když konečně dorazíme domů. Bastianova ruka opatrně najde tu moji, když ve tmě šlapeme do schodů, ale nedokážu v sobě najít dost vřelosti, abych mu stisk oplatil. Bojuju se zámkem a slzama, který se mi derou do očí, čelo si opírám o studený dveře.

Vevnitř v bytě je světlo a nezvykle to tam voní. Hřbetem ruky si rázně otřu tváře a nakouknu do pokoje. Abbie sedí v křesle s notebookem v klíně.

"Co tady děláš?" zeptá se Bastian po cestě do kuchyně. 

"Přišla jsem zkontrolovat svoje buzničky," zasměje se, spokojená sama se sebou. Když se naše pohledy setkají, její úsměv ale značně ochabne. 

"Přehnala jsem to s těma buznama?" zašeptá směrem ke mně.

"Owen přece není teplej," ozve se ale Bastian okamžitě a z kuchyně vyjde s láhví levné vodky, kterou si nejspíš někde schovával. V pokoji se rozhostí ledové ticho, napětí by se dalo skoro krájet. 

"Vy jste asi docela debilové, co?" zasměje se Abbie nervózně.

"Nikdo tě nenutí abys tady byla," odsekne Bastian okamžitě a teatrálně jí otevře dveře. 

"To si děláš srandu, ne?" zavrtí Abb hlavou a tváře jí zrudnou. Jen těžko dokážu odhadnout jestli z rozpaků nebo vzteku. Neochotně vstane, oblíkne si šedou mikinu a bez rozloučení odejde. Bastian za ní zabouchne dveře a sám si sedne do křesla místo ní.

"Co ti sakra je?" nevydržím to.

"Myslíš si, že se to všechno točí okolo tebe nebo co?" podívá se na mě, pohled má zamlžený. 

"Já nikam neodcházím."

"Jo, ale taky jsi nikdy neslíbil, že zůstaneš. Nikdy jsi mi nedal nic, s čím by se dalo počítat. Nemám nejmenší tušení, co chceš, ale čekáš, že já budu mít dost trpělivosti a síly, abych čekal, až to zjistíš a případně mě odkopneš, protože si uvědomíš, že tohle není nic pro tebe. Nejsi kurva jedinej, kdo se bojí a koho někdy někdo odkopnul."

Překvapeně stojím na místě a pozoruju jeho ztuhlé rysy. Vztekle mi pohled oplácí s láhví v ruce a rozechvělými rty. 

"Omlouvám se," zašeptám. "Omlouvám se za to, jak jsem reagoval."

Smutně se usměje. Pozoruju ho, jak nehybně sedí a po tvářích mu stékají němé slzy. A potom ho políbím na čelo a na nos a na rty. Slíbám stříbro z jeho tváří a brady, sedím mu na klíně a ignoruju divnost těchhle věcí. A poprvé v životě je mi jedno, jak to mezi náma pojmenujem nebo jak dlouho to bude trvat. 

Je ráno. Musí být ještě před sedmou, protože venku je tma a skoro nic nejezdí. Máme propletený nohy.

"Co budeš studovat?" zašeptám mu do nahé kůže na rameni. 

"Grafickej design," zasměje se ochraptěle.

"Je na tom něco k smíchu?" 

"Vlastně nevím...," zavrtí hlavou, "ani nevím, jestli to chci."

"Umíš si představit dělat kafe po zbytek života?" ušklíbnu se.

"Popravdě jsem se s tou představou už docela smířil," řekne tiše. "Práce jako práce."

"Vrátíš se domů," konstatuju.

"Jo... to jo."

"Chybí ti?" podívám se mu do očí. Než odpoví, dá mi pusu na nos. Je to zvláštně známý.

"Někdy. Nikdy mi nešlo o to, že jsem pryč, někde, kde nikoho jinýho nemám nebo tak. Z toho jsem se kupodivu neposral... Ale ten pocit, že tě nechtěj vidět, že ti nevolaj, že je jim jedno, jestli nežiješ pod mostem... chybí mi někam patřit."

"Sem patříš víc než kdokoliv."

"To jo, sem patřím víc než kamkoliv," zasměje se a vtiskne se mi do náruče. 

"Jsi horší než holky," zakřením se záměrně provokativně.

"To nedokážu posoudit," zasměje se. 

"Budeš mi chybět," vydechnu přiškrceně, "nedokážu si představit, že se vrátím domů."

"Myslel jsem, že jsi doma tady," zamračí se na mě nespokojeně.

"Je to tvůj byt. A nemám prachy na to, abych si ho koupil."

"Však ho taky prodávat nebudu. Budeš se mi o něj jen starat, než se vrátím."