Feel

Part [10]

Najdem ho asi čtyři bloky odsud, zaparkovaný přes půlku chodníku a s otevřenýma dveřma. Klíčky jsou pořád v zapalování, ačkoliv kolem chodí poměrně dost lidí. Rádio ještě hraje a na zadní sedačce je rozbitá láhev od piva. 

"Říkal jsem, že tady bude," zašklebí se spokojeně Bastian a lehce nakopne přední pneumatiku. 

"Jo, ale to jsi nemohl vědět... co kdyby nebylo?" snažím se alespoň hrát, že mám vztek, i když zachovat si vážnou tvář je právě v tuhle chvíli jedna z těch nejtěžších věcí, co znám. Zatváří se, jako kdybych si snad dělal srandu a plácne sebou na sedadlo spolujezdce, prohrabe přihrádky a s pobaveným výrazem vytáhne několik CDček.

"Koukej, dokonce tady nechali album System Of A Down a Foo Fighters. Teda, já najít někde v autě tohle, dávno to beru," zakření se a jeden disk hned strčí do přehrávače. 

"No, to je fajn, že to vím," obrátím oči vsloup a sednu za volant. Začne napodobovat hru na kytaru do prvních tónů All My Life od Foo Fighters a mlátit hlavou jako šílenec. Jeho vlasy jsou všude. 

"Doufám, že v kufru nenajdu mrtvolu," poznamenám a vycouvám, zamířím k Bastianovu bytu. Přece jenom se mi trochu uleví, když auto jede přesně tak děsně, jako kdykoliv předtím a všechno vypadá celkem v původním stavu. 

"Znám spoustu míst, kam ji můžem zahrabat," odpoví. 

"Jo? To je dobře, já moc ne."

"Chce se ti... chce se ti se už vracet?" zeptá se. Podívám se na něj, mám chuť o tom chvíli přemýšlet, nebo alespoň předstírat, že o tom přemýšlím a potom říct, jen tak, možná i lhostejně, že vlastně nechce. Podívá se z okna auta a semkne rty. Nevím proč na tom něco je, ale nechám to být. Podívám se zpátky na silnici.

"Ne."

"Jess nám udělá kafe."

"Kdo je Jess?" zavadím o něj pohledem. 

"Růžový tričko, všechno jí padá, doma má tak tlustou čivavu, že neprojde dveřma," vychrlí, ale ani to nezní moc naštvaně. "Ne, že bych ji neměl rád. I když nesnáší kuřáky, pokaždé když mám kocovinu, mi uvaří takovej divnej bylinkovej čaj a nadšeně mi vykládá o jakési kapele... sakra, nevím, jak se jmenovala."

"Asi to není důležitý," pokrčím rameny se smíchem. 

 

Vzhledem k tomu, že je pondělí, naštěstí je Starbucks skoro prázdný. Lidi vypadají zvláštně umírněně, úplně v rohu zřejmě zrovna probíhá nějakej rozchod - holka sedící u okna se opakovaně pokouší odejít a on ji pokaždé stáhne zpátky a zvýší hlas na to, abych zaslechl omluvy a přesvědčování o tom, že všechno bude v pohodě. 

Vic mi ani nedala šanci ztropit scénu. Vystoupila z auta, zabouchla za sebou dveře a zmizela mezi lidma. Ani se neohlídla.

Jak se ukáže, Jess jsem viděl ten den, když jsem se přišel poprvé. Stejně jako tehdy, má na sobě nepřiměřeně obepnutý tričko a vypadá to, že Bastianův příchod je nejšťastnější událost v jejím životě. 

"Netvař se tak vyděšeně," zasyčí mi u ucha pobaveně. "Ahoj Jess, hele, že nám uděláš kafe?"

"No jasně. Jako vždycky?" zavrká. Napadne mě, jestli je tak sama, že vlastně ráda vidí i nás... S zvláštním zachvěním hořkosti si uvědomím, že většinu času si možná připadám taky sám, i přes všechny starý kámoše ze školy. Je mi fajn tady a teď. 

"Díky, jsi zlato," vezme si od ní Bastian dva kelímky, jeden mi strčí do ruky. 

"Chtěla jsem se tě zeptat... nechtěl bys...?" začne pomalu. Neunikne mi Bastianův pobavený pohled, který se na jeho tváři usadí, ještě než vůbec řekne, o co jde.

"Jasně, že bych chtěl, Jess."

"Fakt?" rozzáří se.

"Jo, fakt. A co že to vůbec?" kousne se provokativně do rtu a jí úplně zrudnou tváře. 

"V jednom klubu bude zítra jedna kapela a já... nechtěla jsem tam jít sama," zatváří se rozpačitě.

"No, proč ne? Hele, tak můžem jít všichni, že jo, Owene?" otočí se na mě a když se mu zdá, že ona to nevidí, jeho rty vykrouží němé prosím. Zmateně mu to odkývám.

"Tak se domluvíme zítra v práci, jo? My už budem muset jít, ještě musíme odvést jednu kamarádku domů a tak."

Dotáhne mě zpátky k autu dřív, než se vůbec stihnu rozloučit, po tváři se mu rozleje zoufalý úsměv. Se smíchem mi otevře dveře na straně řidiče, aby mi naznačil, že mám nastoupit a ještě se párkrát ohlídne, než dojedu za roh a zase zastavím.

"Jsi v pohodě?" nadzvednu obočí.

"Odkýval jsem jí rande, nebo se mi to zdá?" zavrtí hlavou a párkrát si hluboce lokne kafe. 

"Myslíš, že to bude brát jako rande?" odpovím mu otázkou. Jenom pokrčí rameny, znovu se rozesměje a rukou si vjede do vlasů, protře si oči.

"Řeknu jí, že to špatně pochopila nebo tak něco, hm?" 

"Jo, to zní chytře," rýpnu si.

"Já si nedělám prdel," zatváří se vážně, "musíš mě zachránit, jasný?"

"Takže... mám jít s tebou? Rozumím tomu dobře?"

"Jo," pokrčí rameny. Nějakou dobu tam jenom sedíme a pijem kafe, Dave Grohl vyřvává skrz reproduktory a sedadla vibrujou. Otočím se a podívám se na něj. Usměje se a zavře oči.

"Jsi kretén," zamumlám a začnu se smát, když mě pěstí praští do břicha. 

"Nesmíš dát na první dojem."

"To je dojem po dvou dnech... to už dávno není první dojem."

"Vidíš? A ty dva dny jsi to vydržel bez keců."

 

***

 

Díky za reads, votes a komentáře :) pravděpodobně je to kravina... no, snažila jsem se to probudit, tak uvidíme, asi hlavně u další části, jak to půjde. Prosím komentujte, jestli se vám to líbí, nebo ne :) Lull.