Feel

Part [05]

"Tomu bys fakt nevěřil... teda, asi věřil," zasměje se Bastian. Už stihnul vytáhnout dvě skleničky a rozdělat nějaký šíleně sladký pití, který teď se znechuceným výrazem upíjím a ještě pořád čekám na vysvětlení. "Ale je to prostě dlouhá historie. Tolik času bys asi neměl."

Už chci říct, že měl, ale to už míří k pódiu, vyběhne schody a ztratí se mi za sotva viditelnýma dveřma. A já tam stojím, uprostřed toho všeho, sotva dýchám a zírám pod sebe. Kolikrát v životě se dostanete na takovýhle místa? Za předpokladu, že jste celkem podprůměrnej člověk, jako já, asi mockrát ne. Musíte v sobě asi mít něco speciálního - něco, co vám dává alespoň nějakou naději, že třeba jednou budete nesmrtelný. 

"Jsi tam ještě? Nebo jsi vzal roha? Hele, tady nesmíš brát moc vážně, co ti lidi říkaj. Fakt, nemám v plánu tě znásilnit. A vůbec ne v takovým bordelu," huláká Bastian, někde v půlce svýho proslovu se začne pochechtávat a potom něco zařinčí o zem. Netroufám si říct, co vlastně slyším.

"Žiju, dobrý."

"Já se neptal," ušklíbnu se a konečně vejdu dozadu za ním. Bastian bojuje s kytarou a jakýmsi látkovým obalem a válí se u toho po zemi. V tom šeru bych se ho skoro leknul, kdyby se mu od vlasů neodrážely barevný světýlka a obličej mu nehrál úsměvem. 

"To tam budeš takhle stát, nebo mi taky pomůžeš?" zamračí se na mě a tak poslušně kleknu vedle něj a začnu mu pomáhat narvat aparaturu do obalů. Sotva po dvou minutách, co si docela úspěšně zavazíme a on pořád potichu nadává vstane a začne podél zdi hledat vypínač, aby mohl rozsvítit.

"Tak," spokojeně se zašklebí, když nás ozáří slabá žárovka osaměle se pohupující na stropě a odhalí tuny prachu, kterej se pomalu sune vzduchem. "Myslím, že teď stačí když to naházíme do auta... nějak."

"Nějak? Jak... nějak?"

"No, nějak. Nějak to půjde - jsme jen dva, to se přece musíme vejít, ne?" 

"Viděl jsi to auto, že jo?" podívám se na něj nevěřícně. Založí si ruce na hrudníku, jako bych byl malý děcko, co potřebuje všechno vysvětlovat. Z nějakýho důvodu to ale vypadá spíš komicky, než jakkoliv jinak. Vlasy mu přitom zakrývají celou půlku obličeje a kouše se do rtu.

"Víš, zapomněl jsem ti říct, že jsem celou dobu jel se zavřenýma očima, Owene," zavrtí hlavou a rychle kolem mě projde. Neodpustí si krátké pošťouchnutí mě ke zdi a potom začne s přehnaným soustředěním sbírat všechny ty krámy. 

"Ježíš, vždyť je to tam malý už pro dva... a to jsi neviděl ten posraně malej kufr. Fakt, to nenaložíme. Budeš rád, jestli to dáme na dvakrát," protestuju ještě, ale stejně mu pomůžu věci vynést před klub a s narůstajícíma pochybama odemču kufr auta.

Zastaví se tam, pustí basovku, co drží v jedné ruce, na zem a obejde můj malej kodrcavej zázrak kolem dokola. Když ke mně vzhlédne, tváří se jako někdo, kdo právě objevil Ameriku... nejdřív tak třetí, komu se to povedlo. "Tak to jsme fakt v hajzlu."

"Já...," chci říct, že jsem mu to říkal, ale vrhne po mně dostatečně výmluvnej pohled a začne to tam cpát horem i dolem. To už se vážně nedokážu nesmát. "Na to kašli, prostě pojedem na dvakrát, no."

To jsem ještě neměl ani tušení, že na čtyřikrát...

V půl třetí odpoledne konečně vyložíme pár posledních kabelů a všelijakých věcí, který snad ani neumím pojmenovat a obloha začne pomalu tmavnout, jak se nám nad hlavama sráží dešťový mraky. Bastian seběhne schody ošuntělý bytovky, kam jsme to všechno tahali, vesele se na mě zazubí a začne hledat po kapsách.

"Fakt díky, budu dělat, že jsem neměl v plánu někoho takhle zneužít," zamrká a zdá se, že konečně našel to, co hledal.

"To máš jedno... mám u tebe kafe zadarmo."

"Kafe? Jako fakt? Takový sračky ti za to nestojí... chtěl jsem tě večer pozvat do Rocku... no, teda, jsou ohlášený Paramore, ale co jsem slyšel, tak je to kachna. Ale i tak, protáhnu tě, jestli chceš," usměje se, najednou vypadá skoro nejistě. 

"To jako tahat další bedny?" zatvářím se uraženě, ale cítím, jak mi cukají koutky. "Tak jo, to se snad ani nedá odmítnout."

"Takže večer?" 

***

Když dorazím domů, venku už půl hodiny vytrvale prší, vzduch je dusnej a horkej. Odemču dveře a v předsíni se vysoukám z bot, který potom kopnu někam do rohu, vejdu do kuchyně a beze slova zamířím k ledničce.

"To neumíš ani pozdravit?" ozve se hned máma, nasupeně žehlí  a prohlíží si mě, jako kdyby mě viděla poprvé.

"Hmh," pokrčím rameny, nespokojeně se prohrabuju zásobou bílejch jogurtů a už slyším, jak bude nadávat, že teda můžu klidně jezdit nakupovat já sám. To tak. 

"V neděli přijede táta," řekne. Ztuhnu na místě, pomalu se otočím, abych jí viděl do obličeje. Moje máma je vlastně hrozně hezká... nebo bývala, než jí tak jaksi povadl obličej a vyhasly oči, který má překvapivě veliký a jasně zelený. 

"Táta? P-proč?" dívám se na ni pořád ještě, ve vlastním hlase zaslechnu záchvěv úzkosti. Zuřivě se snažím zvládnout vztek a paniku, kterou ve mně ta zpráva probudila. 

"To bych taky ráda věděla," povzdechne si, "prostě se pozval na oběd. Nemůžu ho přece jen tak poslat do háje, pořád ještě je to váš táta."

"Vážně, mami? Ještě pořád?" 

"Držkovat si klidně můžeš jít za někým jiným, vždyť být tu vůbec nemusíš, no ne?" vyjede zničeho nic, ruce si založí na prsou a bojovně na mě vystrčí bradu. 

Pořád ho miluje. Je neuvěřitelný, jak je po tom všem ještě pořád tak pitomá... jen kvůli němu. To on od nás odešel. To on nás v tom nechal, to on si vzal všechny ty věci a nenechal nám nic víc, než tenhle domrvenej byteček a nějaký finanční minumum jednou do měsíce. Kretén. 

"To nemusím, no," prásknu za sebou dveřma a vlítnu k sobě a k Biance do pokoje. Nevím proč, ale překvapí mě, že už je doma. Leží na svojí posteli, kouká do stropu, sluchátka v uších, vlasy rozcuchaný kolem celýho obličeje. Když mě zahlídne, sotva znatelně se usměje a jeden špunt si vytáhne z ucha, zamrká na mě. 

"Už ti to říkala?" zeptá se, její hlas zní zvláštně vláčně a klidně.

"Podle čeho soudíš?"

"Jindy těma dveřma tak nemlátíš," ušklíbne se na mě a přesune se do sedu, aby na mě viděla. "Hele, bude to v pohodě. Prostě přijede, bude do nás chvíli hučet kvůli škole, proleze to tady jako vždycky a pak vypadne. Nemá smysl to hrotit, stejně se nikdy nic nezmění, vždyť ho znáš."

Jo... znám. Je to zvláštní, celou dobu máte tátu, co na vás řve, když vám v kapse bundy najde cigáro a když přijde domů z práce, líbne mámu na tvář... a najednou je ten zmrd pryč, sbalí nám kufry a požádá o rozvod. Protože má pocit, že tohle není život, po kterým vždycky toužil. Rozbil bych mu hubu, kdybych měl odvahu a máma by mě nevyhodila. Kdybych aspoň měl kam jít... 

"Asi máš pravdu. Nechceš se mnou večer zajet na jednu skupinu?" změním téma na něco trochu bezpečnějšího a ne tak posraně složitýho. 

"Jako... na Paramore?" podívá se na mě s neskrývaným překvapením. Jenom přikývnu. "A... víš, že tam bude Vic? Ta mrcha o tom mluvila tak nahlas, že se ji fakt nedalo přeslechnout."

 # Díky za přečtení, votes a budu strašně ráda, pokud napíšete, co si o tom myslíte a jestli chcete pokračování :) Přiznám se, že se to vyvíjí trochu jinak, než jsem původně chtěla, tak uvidíme, co z toho bude :D Zároveň se (už zase) omlouvám, že to tak trvá... :)

Enjoy it, Lullaby007