Feel

Part [08]

Roofie se jmenuje Rhiannon a je jí dvacet dva. Její táta se prý narodil někde v Jižní Americe a půlku života strávil ve Španělsku, než poznal její mámu, která tehdy neměla kde bydlet a chtěla mu místo nájmu platit sexem. Tak se narodila Rhia, Roo, Roofie... podle Peta - to je bubeník - je čarodějka a krásnej kluk schovanej v ještě krásnější holce. Roo je přesvědčená, že její tělo není její a tak v devatenácti utekla z domu, aby mohla být tím, kým se cítí. Teď je ještě pořád holka a pod tlakem lidí kolem nakonec ten boj stejně vzdala... říká něco v tom smyslu, že nakonec to byly nekonečný sezení u psychologa, co ji odradilo od toho odhodlání dál bojovat. Najednou to co chceš nějak nepasuje do toho dalšího, co tak moc chceš, kousne se do rtu a nechá to být.

Hrubej mužskej hlas jí ale po té spoustě hormonů docela zůstal a tak teď, když spolu sedíme zaklíněný vzadu za pódiem, tiše chraplá a tvrdí, že nikdy nekouřila. Nic, kromě spousty trávy. Ráda a hodně mluví, většinu času si mě zpříma prohlíží a občas jsou její poznámky dost kousavý a cynický. Moc se neptám, ale ona stejně pokračuje, odkrývá věci, který bych já sám pohřbil a už nikdy nevytáhnul na světlo.

"Tohle děláš často?" zeptám se, ale očima se lepím do středu klubu, kam je z úzké chodby dobře vidět, jen abych se na ni nemusel dívat. 

Ucítím na sobě její pohled a zaslechnu, jak se zasměje: "No tak. Nezáleží na tom, co ti tady napovídám. Snad si nemyslíš, že se ještě uvidíme?"

"To máš asi pravdu," usměju se opatrně.

"Teď jsi na řadě ty... ale za chvilku budu muset jít, už jsou pěkně netrpěliví," kývne hlavou ke kotli. Vypadá jako kdyby ho halila horká pára, lidi se vlní a všude je to cítit pivem a cigaretama. Napětí je skoro hmatatelný, ale ona působí tak klidně a lhostejně... Dělá, jako kdyby těch pár vět, co si vyměníme, bylo to nejdůležitější na celým světě.

"Moje holka... mi dala kopačky," vyhrknu. Nic na to neřekne, trochu tázavě nadzvedne obočí, jako kdybych si dělal jenom srandu a posune se blíž.

"Nabídla bych ti sex, ale Pete by ti asi rozbil hubu," šťouchne mě do ramene. Chvilku jí to trvá, než zvážní a než tu pitomost vypustí z pusy, oči má překvapivě něžný: "Miloval jsi ji?"

"Ne. Ne."

"Jedno ne by stačilo," řekne mi a neřeší, že je ta lež tak moc průhledná, zvedne se a opráší si černý džíny od prachu. "Kdyby ses někam vytratil, jak to tady dělá většina lidí, tak se měj. Až mě uvidíš na hlavní straně Rock Soundu, vzpomeň si," zakření se, "jdu jim nakopat prdel."

Když vyjde ty tři schody na pódium, všechno utichne, svět mezi těmahle stěnama úplně přestane dýchat, naplní se třesem dlaní a pocitem, že se dusíte. Tak docela nerozumím tomu, co se přímo přede mnou děje - Roofie obejme kytaru, upraví si výšku mikrofonu, odkašle si a klub zašumí rozrušením. Vidím, jak si ty lidi prohlíží, jako kdyby si zkoušela zapamatovat tvář po tváři, někam si je schovat na pozděj, až bude mít víc času si s nima pokecat. 

"Jsem Roo a tohle jsou Knock Knock," ušklíbne se trochu, rukou máchne do prostoru za sebou a zůstane po ní spousta rozvířenýho prachu a odraz náramků na jejím zápěstí. 

Na chvíli mi výhled zastíní Bastian, rychle projde uličkou a sedne si na zem vedle mě, nohama se opře o zeď naproti. Vytáhne balíček cigaret a rovnou mi jednu strčí do ruky, tmu rozzáří oheň.

"Doufám, že jste mě moc nepomlouvali," zasměje se a tázavě na mě koukne.

"Vlastně jsem žádný drby nestihnul vytáhnout... snad příště."

"Tak to doufej, že nějaký příště bude. Roo se nikde moc nezdržuje," vyfoukne kouř nosem.

"Odkud se vlastně znáte?" 

"Abbie je moje příbuzná asi tak z šedesátýho kolene a jejímu tátovi to tady patří... teda, pronajímá tenhle barák a to by nebyla ona, aby se všude nenacpala," zasměje se naoko zlomyslně, "Roo sem přitáhla asi před měsícem, že prý je někde viděla hrát a ten klub jim byl evidentně malej."

"Asi v tom umí chodit..."

"Jo, to určitě. Jen prý nikde moc nevydrží - kluci říkali, že jenom během posledního roku se stěhovali čtyřikrát. Vypadá dost impulsivně, co?" 

"Jo, to asi jo. To jsou tady všichni... takoví?" zeptám se pomalu a snažím se ignorovat mráz v zádech, když Roo začne zpívat. Umí to a ví, že to umí - taky ví, kde se opřít a kde ubrat, kudy dojít až úplně nahoru a potom klesnout až na dno. 

"Takoví? To jako - jako já? Nebo ona?" zasměje se. Nevzmůžu se na nic víc, než přikývnutí.

"Vlastně máš pravdu... Asi jsme takoví. Když odsud vylezu já, nebo Abbie, nebo kdokoliv jinej, jsme odpad. Většina lidí by o nikoho na tom pódiu ani nezakopla - a za světla je to celkem vidět." Zní trochu nahořkle, jak se snaží se přes ty slova přenýst. Když je tady vedle mě, vypadá vlastně o dost jinak, než třeba ten první den, když si sednul k mýmu stolu. Což mi trochu nepříjemně připomíná, že ho doopravdy znám sotva pár hodin a nevím o moc víc, než jak se jmenuje a že hraje na kytaru. 

"Nemyslel jsem to jako urážku - možná jsem taky jenom odpad," pošťouchnu ho. Ramena mu klesnou, jak se to chvilkový napětí zase uvolní, zkoumavě se na mě otočí. 

"Víš, je strašná spousta lidí, co tohle všechno chcou. Nebo si alespoň myslí, že to chcou. Mají pocit, že když vylezou o dva schody výš, než jsou ostatní, svět před nima padne na kolena, že my, co se kolem toho točíme, neděláme nic jinýho, než že celý dny spíme, večer odehrajem a napíšem pár emotivních blábolů. Já nevím, možná, že když jsi fakt nahoře, fakt to tak je... ale my nejsme nahoře. Ani nevíš, jak moc na hovno to občas je... To si připadám jako svinstvo i sám před sebou," trochu se mu zachvěje hlas rozrušením, rukou si vjede do vlasů, jako by to zkoušel zahnat. "No... a potom jsou ty dobrý věci. Někomu, třeba Roo, se to občas povede a někoho zaujmou. Když to půjde dobře, mohli by dostat i smlouvu s nahrávací společností."

"Má neuvěřitelnej hlas," utrousím. Asi to není vhodná dávka respektu, kterej by si zasloužila, ale připadám si zvláštně otupeně a křičet, že je úžasná mi nepřijde moc vhodný. Zdá se, že má slabost pro Scorpions, je jako jedna obrovská, nezastavitelná vlna emocí a síly. Překvapí mě, že i přesto působí tak jaksi křehce - štíhlý ruce i nohy, skoro žádný prsa a boky, dredy se jí vlní po zádech. Nebojácně se vrhne mezi lidi a skoro to vypadá, že se zastavil čas, dokud se neobjeví na druhé straně klubu a do reproduktorů se nerozleje její smích.

"Dáme pivo?" zvedne se Bastian ze země a típne cigaretu o zeď.

"Jo, ale platíš," netáhnu se po jeho ruce a nechám se vytáhnout na nohy.

"Hele, kdo říkal, že já tady za pivo platím?" nadzvedne obočí.

***

Díky za přečtení, votes a komentáře :) tenhle díl je takový... no, seznamovačka? (zase? srsly? :D) Snad to nevadí, celkem jsem si tenhle příběh sama oblíbila a dobře se mi to píše (nejhorší na tom je, že mám popsáno neuvěřitelný množství pápírů s pohledama těch vedlejších postav, jako je Owenova sestra, Vic a další, které jsem tam snad ještě ani nestihla zatáhnout - uvidím, co s tím do budoucna udělám, možná bych to potom nějak přidala později, jestli se mi tohle povede někdy dokončit :D). 

Dost kecání, dejte vědět, co si myslíte a rozhodně napište, co se vám nezdá, ať na tom můžu zapracovat :)

Enjoy it, Lullaby007