Feel

Part [13]

Je už skoro sedm, když se dveře otevřou a Bastian se vřítí dovnitř i s pizzou pod paží a čtvrtlitrovým kelímkem kafe, z kterýho kouká obrovský růžový brčko. Jako celek je to asi ta nejobyčejněj a nejúžasněj působící věc, jakou jsem kdy viděl a to včetně všech těch zelenejch vlasů, triček s krvavejma textama a nenávistnejch textů, který vyřvávaj z mýho gramofonu. Našel jsem mu místo na okenním parapetu, kterej je pozoruhodně širokej a působil trochu prázdně, než jsem ho zaplnil všema těma deskama.

"Hmmm," zamručí Bastian jen co za sebou zabouchne a pokusí se dohodit pizzu až na křeslo v rohu. Doletí sotva do půlky. 

"Ze země je nejlepší," ušklíbnu se a sleduju, jak se rozesměje a zohne se pro krabici. Dojde až k posteli, kde sedím a chvíli jen tak stojí přímo přede mnou, než mi do ruky vtiskne to kafe a brčko mi se svérázným výrazem nacpe do pusy. Zvednu k němu oči a napadne mě, kolika různýma způsobama vám může bušit srdce a jak rychle se dá rozeznat, co to způsobuje. 

"Jak ses tady měl?" zeptá se s úšklebkem, ale když zkusím otevřít pusu, nahne kelímek tak, že mi vlažný kafe začne téct po bradě přímo na tričko.

"Ty jsi kretén," zamumlám a obrátím zbytek na jeho kalhoty, odstrčím ho o kousek dál a vytrhnu mu pizzu z rukou. "A měl jsem se skvěle."

"Snad nechceš něco naznačit."

"Já? Naznačit? Ale no tak."

"Taky tě miluju," roztáhne rty k dalšímu úsměvu, ale nějak to zůstane viset ve vzduchu na příliš dlouhou dobu. Zmizí v koupelně a tak vstanu a odnesu krabici s pizzou do kuchyně a začnu hledat talíře. Naštvaně si promnu oči.

"Owene?" ozve se. Když se otočím, stojí ve dveřích.

"No...?" 

"Už jsi z toho nebudu dělat prdel, promiň," sklopí oči. Zaraženě přikývnu. Přijde mi to jako věčnost, když jenom stojí ve dveřích a vůbec nic neříká. Nedokážu se přimět se na něj přímo dívat a tak občas jen přeběhnu pohledem kolem něj a bráním se tomu podvědomýmu reflexu dotknou se rukou svých rtů. 

"Tu pizzu?" odkašlu si.

"Chci si promluvit," zamračí se. I tak mi to ale pořád připomíná úsměv, jako kdyby ani neuměl mít pořádně vztek, nebo z něj nemohlo sálat něco silnějšího, než živá, prudká energie. 

"Fajn," pokrčím rameny a dál obcházím to, jak se mi třese hlas. "O čem?"

"Takhle to nejde. Nedokážu to prostě přejít a dělat, že neexistujou ty momenty trapnýho ticha."

"Já jsem v pohodě, Bastiane," usměju se chabě a kousnu do čtvrtky pizzy. Koupil nějakou s ananasem a mně to připadá skoro absurdní. Kdo si sakra kupuje pizzu s ananasem? 

Založí si ruce na prsou, jako kdyby mi chtěl jasně dát najevo, že si myslí něco jinýho. 

"Co ti mám jako říct?" zeptám se s plnou pusou.

"Já nevím."

"V životě jsem kluka nelíbal takže... bylo to kvůli Jess, ne? A já... beru to, fajn? Nic si nemyslím, nebo tak něco. A jasně, bylo to kvůli Jess," nadechnu se až příliš rychle, "a já nechci mluvit a různejch možnostech. Nemohlo by to prostě zůstat tak, jak to bylo? Protože mi to přišlo fajn."

"Jo, myslím, že přesně tohle jsi mi na to měl říct," přikývne. "A jasně, že to bylo kvůli Jess."

Následující týden proběhne neuvěřitelně rychle - lítám mezi naším starým bytem, tátovým domem, kterej je snad ještě větší, než jak si ho pamatuju, a Bastianovým bytem, vozím věci sem a tam a hádám se s Basem, co potřebujem a co ne. Jak se zdá, nastěhoval jsem se k naprostýmu fetišistovi a všechno, co je zřejmě úplně zbytečný a k ničemu, má potřebu si nechat. Skoro začínám chápat, proč si mě k sobě nastěhoval...