Feel

Part [14]

Jestli se Roofie při zkoušce chovala jako nemožná rocková hvězdička - což vlastně ani doopravdy není - potom nevím, k čemu přirovnat chování Josieho Rodrica během celýho večera. Jen abych to vysvětlil, Josie drží hlavní vokály a nehledě na to, jakej je zmrd, pořád ještě má hlas, s kterým by se to pod správnou nahrávací společností dalo dotáhnout fakt daleko. Má jeden z těch hlasů, co se podobá žiletce. Stříbrnou barvou kreslí rudě a do masa.

Nic to ale nemění na tom, že přišel skoro s hodinovým zpožděním. Kytaru nechal doma, takže jsem ještě s Bastianem, kterýho jsem měl místo navigace, jel autem k němu domů, abych ji naložil a přivezl. Když jsme se vrátili, Bobbi i Josie měli už trochu popito a strhla se hádka o to, jestli dneska budou hrát, nebo to nechají na jindy. Věřte mi, že být v těchchle situacích střízlivej je vážně za trest. 

Když se konečně rozhoupali a začali hrát nějakou zvrácenost, Josiemu praskla struna a kytaru, pro kterou jsem jel snad přes půlku Londýna, málem rozmlátil. Rád bych tomu říkal rokenrol, ale všichni jsme byli spíš nasraní a chtěli jsme jít domů. 

V devět začali pouštět do klubu a jak se zdá, konečně je všechno tak, aby mohli odehrát alespoň pár věcí. Josieho hlas rozvibruje stěny dost slušnou verzí Pain od Three Days Grace a já zamířím k baru, kde potkám Abbie. 

"Udělám ti koktel, chceš?" zakřičí, abych ji slyšel a zároveň jí bylo rozumět přes lízátko, který má v puse. Podle jejího dechu usoudím, že bude nejspíš citrónový. 

"Jestli mě to nepoloží..." pokrčím rameny a sleduju, s jakým nadšením se do toho pustí. 

"Tak," položí přede mě sklenici. Rád bych si myslel, že to, co v ní plave, je jen máta.

"Jak velkej obsah trávy to má?" ušklíbnu se, ale stejně se napiju. Chutná to dobře a snad se to i hodí k tomu, co se právě odehrává na pódiu. Lidi vypadají spokojeně a všechno je najednou strašně agresivní a živý. Bastian vypadá přirozeně snad v jakýkoliv roli, ať už to znamená nalívat kafe, mlátit do kytary nebo po mě ráno házet polštáře, aby mě přiměl vstát. Zrovna v tuhle chvíli snad není vůbec nic, co by ho mohlo zastavit.

"Neboj, slibuju, že pamatovat si to zítra budeš. Minule jsme to neodhadli," usměje se Abb.

"Jdeš zase spát k nám?" zeptám se. Nebylo těžký zvyknout si, že u Bastiana bývá často a že se s ní dá bavit úplně o čemkoliv. Včera když telefonovali a on to dal na hlasitej odpoleslech, chtěla řešit, jakou zubní pastu si koupit a v kterým obchodě bude nejlevnější. Od toho se potom bez problémů dostala k tomu, že musí šetřit, protože si potřebuje koupit novej mobil a táta jí odmítá přidat za to, že pracuje v Rocku. 

"Ani já jsem to minule neodhadla," zasměje se a začne míchat další koktejl, tentokrát zřejmě pro sebe. 

Domů se dostaneme někdy kolem půl třetí ráno, nechám Bastiana řídit, což se už během prvních pěti minut ukáže jako hodně špatnej nápad. Alespoň, že se mu podařilo do ničeho nevrazit a nepotkat poldy. Vzhledem k tomu, že ani nemá řidičák, byl by to fakt průser.

I když jsem vypil dva Abbiny koktejly, daří se mi jakž takž logicky myslet, takže mu zvládnu vysvětlit alespoň jak se rozjet, zastavit a zatočit. Napadne mě, že jsem na něj možná konečně mohl i křičet, ale celou dobu mi bylo až moc dobře, než abych se k tomu dostal a on vypadal lehce rozhozeně, což mi v tu chvíli připadalo roztomilejší než lachtaní mládě.

"Pokoncertová depka?" zeptám se a můj hlas zní trochu přihlouple, i když se snažím, aby to tak nebylo. Opřu si hlavu o zeď bytovky, než najde klíče a otevře dveře našeho bytu. 

"Jo. Ale neměl bych to tak mít, když jsem sám hrál, ne?" zamračí se na mě. S rostoucím znepokojením zjistím, jak jinak teď vypadá. Jemný rysy, rozcuchaný vlasy, který se mu z nějaký zvláštního důvodu kroutí a padají mu do čela. Oči má obrovský a lesklý a mně konečně dojde, že jsou to možná slzy. Jde to tak snadno, prostě natáhnout ruku a vjet mu prstama do vlasů.

"Kolik jsi toho vypil?" ušklíbne se, ale neudělá krok stranou, ani moji ruku neodstrčí. 

"Vlastně nevím. Abb říkala, že... tentokrát má lepší odhad," zasměju se přiškrceně, prstama zamířím na jeho tvář, přeběhnu po lícní kosti.

"No, neřekl bych," zacukají mu koutky úst. 

"Zítra si to už zase nebudu pamatovat...," řeknu a nechávám to viset ve vzduchu. Sklopí oči a když se na mě znovu podívá, vypadá tak moc překvapeně, že i mě samotnýho to překvapí. Otevře pusu a zase ji zavře, jako kdyby chtěl něco říct, ale potom si to rozmyslet. Záváhám a udělám krok blíž.

"Owene," vydechne, ale ani se nehne.

"Hm?" zasměju se znovu. Slyším se mluvit, ale už nevím, co říkám. Začne se taky smát a něco v něm zase rychle povolí, uvolní se mu ramena. Sjedu až na jeho bradu a lehce stisknu, na chvíli tak úplně zmizí všechny pocity, který se mi až doteď slívaly do břicha. Jen co povolím, jsou zpět, všechno je tak rychlý, živý a agresivní jako v tom klubu. Vybaví se mi, jak tam stojí s kytarou a prstama putuje po strunách, všechno se ve mně rozmaže. Už dopředu vím, že to dělám a že neznám přesnej důvod proč... Už dopředu vím, že bych s tím měl přestat, ale není ve mně nic, co by tomu vážně dokázalo zabránit.

Chabě, sotva znatelně ho políbím těšně vedle rtů. Má úplně hladkou tvář, jeho rty se mě sotva dotknou, jeho ruka sevře moje zápěstí a příliš rychle povolí, když se odtáhnu a vejdu do bytu. 

***

Díky, že čtete a komentujete :) je to pro mě ten největší hnací motor. Když jsem o tom přemýšlela, nebýt toho, už dávno jsem tenhle příběh přestala psát, což by asi byla škoda, protože já sama jsem k němu tak jaksi přirostla :) Dejte vědět, co si myslíte, Lull :)