Feel

[20]

Bylo by to o něco dramatištější, kdybych měl kufr, do kterýho bych svoje věci mohl rozzuřeně házet. Mohl bych si na něj sedat, kopat do něj a přemýšlet, co si tu jakože omylem zapomenu, abych se mohl ještě alespoň jednou vrátit. 

Jenže kufr nemám a tak přecházím po tom malým bytě jako tygr v zoo kolem upatlanýho skla, na který každej ťuká. Skoro slyším ty pokřikující davy lidí, to ponížení vlastně cítím doopravdy. 

Zdá se mi, že nic tady už není moje, protože Bastian dnes ráno odcházel s mojí mikinou uvázanou kolem pasu... Protože se dělíme o krabičku cigaret. 

Nemůžu se rozhodnout, jestli prostě odejít. Jestli je vůbec nějaká jiná možnost, než se alespoň pokusit vrátit věci na jejich původní místo. Vybavuje se mi tátův pokřivený úsměv, jak mě přesvědčuje, že mě moc rád vidí. Vím, že k němu jít bydlet nemůžu... 

Nevím, kolik času uplynulo, když uslyším jak někdo bere za kliku. 

"Do hajzlu." Zamumlání. Bastian. 

V povzdechem dojdu ke dveřím a prudce otevřu, takže sebou polekaně trhne. Široce se usměje, když mě uvidí.

"Díkybohu," zakření se a projde kolem mě dovnitř. "Myslel jsem, že tady nebudeš."

"Bastiane?" polknu.

"Chceš si promluvit?" otočí se na mě okamžitě a podle výrazu v jeho obličeji to skoro vypadá, jako kdybych na něj mířil vzduchovkou. Rty má stažené do tenké čárky a pod očima unavené kruhy. Sevře se mi hrudník.

"Nevím," přiznám, protože nemám nejmenší tušení, jestli mluvit vůbec zvládnu. Představa ticha ale není o nic míň příšerná. 

"Nečekám, že budem spolu, Owene," řekne mírně a v tu chvíli už jsem si vlastně jistý, že by bylo lepší prostě mlčet a předstírat, že tady není. Sednu si na postel a pozoruju, jak si váhavě sedne jen kousek ode mě. V tom klidu, který z něj cítím, je něco ledovýho, vzdálenýho, jako kdybych se dotýkal mrtvýho těla a zkoušel, jestli z něj ještě sálá teplo. Je dávno pryč. Zdá se mi, že mi mizí před očima. 

Přikývnu. 

Překvapí mě, jak se náhle nakloní blíž. Je měkkej, horkej. Najednou je znovu živej, chvěje se mi pod rukama, buší, tepe, má vlastní rytmus a svět, ve kterým existuje něco víc, něco silnějšího. Nemůžu dýchat, když mi sundává tričko, škrábe mi záda, tiskne se k mýmu hrudníku. Nemám sílu protestovat, protože chutná jako karamelový cappucino, protože jeho tričko je cítit jako kdyby ho zrovna vytáhl z pračky. Protože cítím jeho rozkrok... 

"Co se se mnou děje?" zachraptím mu do koutku úst. 

"Chci tě dřív, než odejdeš," zamračí se a rukama mi drtí žebra, jako kdyby se pokoušel dostat se skrz ně až někam dovnitř. 

"Odejdu? Kam odejdu?"

"No tak," zavrčí hrubě a štíhlými prsty mi rozepne poklopec džínů. Sbírám sílu se alespoň trochu odtáhnout. Je to stokrát těžší než tehdy, když jsem se opilej pral s Tracem a on mě navzdory opilosti držel až příliš silně pod krkem. Bastian sílu nemá. Ne tu, která vám rozbije nos. Ale jeho oči mi tříští srdce a dech.

"Já nemůžu,-" zlomí se mi hlas. "Já... nejsem... myslím, že nejsem gay."

"Vážně?" nadzvedne tázavě obočí při pohledu na moje upnuté džíny ukazující úplně všechno.

"Nikdy předtím jsem kluka ani neobjal," řeknu nejistě, stále ještě v jeho těsné blízkosti.

"Myslíš, že to potřebuješ pojmenovat, co?" ušklíbne se - v tu chvíli je to zase on, na rtech má ten pohrdavý úsměv a jakousi rezignaci, energické oči. 

"Je to kravina, Owene. Je to úplně jedno chápeš? Je to jen sex."

"Sex?" štěknu po něm naštvaně. "Ale já nechci jen sex. Neřešil bych to, kdyby to byl jen sex, chápeš?"

"Takže co? Chceš říct, že mě miluješ nebo co?" zasměje se hořce a prudce vstane a začne se oblíkat.

"To  není tvoje tričko," upozorním ho.

"Proto pícháš jen s holkama, co?" odpoví ledově a hodí tričko zpátky na postel.

"Jdi do hajzlu," polknu ztěžka.

"Pokud vím, tohle je můj byt. Takže tam jdi ty. Pokud vím, byt tvýho otce k tomu nemá daleko."

"O co ti jde?!"

"Říkám jen co jsem slyšel. Mě jsi tam nevzal, takže... ,"

"Tohle? Že jsem tě nevzal s sebou?" zasměju se šokovaně. "To si snad děláš srandu, ne?"

"Nech toho. Nech mě bejt," zašeptá.

"Miluju tě, Bastiane."