Odhodlaná

Kapitola 1

Cítím, jak mi vítr profukuje vlasy. Cítím, jak mi náráží do tváře a pak zase jde dál. Cítím své rozbušené srdce, které se vždy rozbije v jejich přítomnosti. V přítomnosti lidí, se kterými se normálně setkáváte a jsou pro vás obyčejní. Ale pro mě nejsou. Chtějí mě totiž zabít.

Sedím na mostě. Nohy mi visí dolů a okoukávám Tower Bridge. Sleduju auta, jak jezdí z jednoho konce na druhý a představuji si, jaké to je, když vás lidé nechtějí zabít. Aspoň jednu sekundu ve svém životě bych chtěla prožít bez pocitu, že mě chtějí zabít.
Sklopila jsem hlavu. Uviděla jsem svůj odraz ve vodě. Chvíli jsem se tam pozorovala, ale hlavu jsem potom opět narovnala a rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo kolem mě nebyl. Jako kdyby všichni věděli, co jsem zač a vyhýbali se mi.

Je čas něco udělat. Je čas, abych šla dál. Nesmím se zastavit, každá chyba může znamenat mou smrt. A to nechci.

Uchopila jsem svůj batoh s věcmi a postavila jsem se na nohy. Znovu jsem se kolem sebe rozhlédla i když jsem věděla, že v mé blízkosti nikdo není.
Chci vrátit čas zpátky. Chci vrátit čas v den mých patnácti narozenin.

V tento den jsem naposledy spatřila rodiče. Zničehonic zmizeli. Jediné, co mi po nich zůstalo, je pistole a malý lístek s nějakou šifrou. Myslím, že ho ještě někde mám v batohu.

Přešla jsem přes silnici, kde žádná auta neprojížděla. Pokračovala jsem v cestě na náměstí, abych mohla zajít do obchodu.

Lidé se na mě dívali, jako na netvora. Jejich zamračené obličeje se mi nelíbili. Měla jsem chuť je zabít. Ale nemůžu. Ne tady na veřejnosti.

S lehkým mrazem na zádech jsem vešla do supermarketu. Spatřila jsem klidně nakupující lidi, kteří vůbec netušili že za chvíli jim půjde o životy. Je mi jich až celkem líto, ale já to musím udělat.

Prošla jsem kolem nákupních košíků a pomalu jsem se ocitala v oddělení s masem. Musím najít asi střed tohoto obchodu. Nebo aspoň něco, abych na každého viděla. Hledala jsem po celém obchodě nějaký stupínek.
Ke mně pak přišla ženská.

,,Hledáte něco slečno?" lehce se usmála.

Stupínek vole, stupínek! Myslím, že asi použiju ji. A když spadne, nebo nebude souhlasit, vytáhnu zbraň a bude to.

,,Klekni si na zem"

,,Co prosím?" nechápala. OK, asi je tak blbá, že jí to nedošlo.

,,Prostě si klekni!" zařvala jsem na ni.

Zakroutila hlavou do boků a podivně se po mě dívala. Už mě to s ní přestalo bavit a vytáhla jsem zbraň a střelila jsem jí do hrudě. Je mi jedno, kam to dostala, hlavně že si to zasloužila.

Celým obchodem najednou zavládlo ticho. Všichni se lekli výstřelu. Já ale stále potřebuji nějaké vyvýšené místo. Napadlo mě zavolat někoho vedle mě. Otočila jsem se kolem sebe. Super, vedle mě zrovna stál mladý, svalnatý kluk, je třeba té jeho síly využít.

,,Hej ty" ukázala jsem na něj pistolí. ,,Pojď sem"

Byl tak posranej, že může přijít o život. Pomalu šel ke mně.

,,Klekni si" přikázala jsem mu, stejně jako té mrtvé paní. Klekl si. Aspoň jde vidět, že je rozumnější. ,,Udělej mi stoličku" zašeptala jsem.

Uslyšel mě a udělal to. Stoupla jsem si na něj a musela jsem držet rovnováhu. Ten kluk nemá moc rovná záda.

,,Vážení!" zařvala jsem po obchodě. Všichni se po mě ohlédli. ,,Všichni si lehněte na zem!"

Všichni si vystrašeně a pomalu lehli. Za mými zády jsem uslyšela brek. Otočila jsem se. Byla to malá holčička, která měla strach. Popravdě, taky bych měla, kdybych šla s mámou nakupovat a šlo mi o život. Ale já jsem s mámou nikdy nebyla v obchodě. Ona i táta nevylézali z baráku. Byli jen v místnosti, do které jsem měla zákaz vejít.

Ta holčička stále brečela, až ti bylo k nevydržení. Namířila jsem na ní pistolí. Teď začala i pištět. Podívala jsem se do země a zmáčkla jsem spoušť. Ozvala se rána. Už jsem neslyšela žádný brek, žádné pištění. Byla mrtvá.

Otočila jsem se na druhou stranu, kde byl muž a začal volat. Nejspíše policii. A sakra. Hned jsem do něj střelila a doufala jsem, že nestihl říct místo, kde se nacházíme.

Slezla jsem z toho kluka, popadla jsem co nejrychleji nějaké jídlo a pospíchala jsem za nejbližšími dveřmi. Byly velké a červené a stálo na nich vstup zakázán. Rychle jsem je otevřela a ocitla jsem se ve skladu. Všude byly poskládáné různé krabice. Z pravé strany mi svítilo slunce do očí. Východ. Běžela jsem za světlem, kde u východu stálo nákladní auto, které asi sem zrovna dovezlo nějaké zboží.

Stále jsem utíkala. Zaslechla jsem houkání, které bylo čím dál víc silnější.

Jsou tu. A jdou si pro mě.