Odhodlaná

Kapitola 13

Šla jsem vedle něj. Už jsme toho hodně ušli. Ale stále nejsme v Paříži. To vím.

Už se stmívalo. Měla jsem pocit, že je to takový hňup, že je schopný mě tam dotáhnout i před noc.

„To půjdem před noc?" zeptala jsem se ho. Přikývl. „Seš retard?"

„Se snad bojíš?" zasmál se.

„No..."

„OK, zůstanem tu přes noc," řekl a položil svou zbraň.

„Díky," usmála jsem se na něj. Neodpověděl. Nevadí. Hlavně, že nepůjde jak debil dál.

Položila jsem svou pistoli, lehla jsem si na zem, mikinou jsem si podepřela hlavu. On ještě něco okolo dělal, ale nakonec jsem cítila, jak si lehl těsně vedle mě. To mě dost překvapilo.

Nakonec, asi není zas tak hrozný, jak jsem si myslela. Třeba jsem já ta hrozná.

×××

Škubla jsem sebou, jelikož jsem se lekla výstřelu, který jsem zaslechla. Otevřela jsem oči. Přede mnou stál Jeremy s jeho zbraní v ruce.

„To jsi mě nemohl probudit jinak?" stěžovala jsem si.

„Ne," odvětil. „Nelež tu, musíme jít."

„Jo, vždyť už jdu..." rychle jsem vstala a svou zbraň jsem si zase zpátky vzala. Rychle jsem k němu doběhla.

Vyšli jsme mezitím z lesa. Před námi byl příkop a nad ním asfalt. Silnice. Koukli jsme se vlevo, kde byla Paříž. Ano, jsme tu. Paříž.

Jeremy se hned zohl za keř, aby ho nešlo vidět. Chytil mě za vlasy a mou hlavu taky stlačil dolů.

„Au!" zařvala jsem.

„Promiň," omluvil se, ale sledoval dál, co se děje a ani se na mě nepodíval.

Podívala jsem se tedy taky, co asi tak může pozorovat. Nic jsem neviděla.

„Co vůbec sleduješ?" položila jsem mu otázku.

„Dívám se, jestli tu někde nejsou kamery," zašeptal. „Mohli by tě poznat."

„Aha, jasně," řekla jsem ironicky.

„Hele, já nemůžu za to, že se neumíš chovat a musíš se prozradit!"

„Chtěla bych vidět tebe na mým místě!" zamračila jsem se na něj. Dál už nic neodpovídal. Možná jsem ho dostala, anebo se nechce hádat. Nebo plánuje, jak mě zastřelit. „A navíc, máme přeci zbraně ne? To se nepotřebujeme bát. Kdyžtak je postřelíme."

„Nemůžeš jenom zabíjet lidi," podíval se po dlouhé době na mě.

„Proč ne?" divila jsem se.

„Musíš jim i naslouchat..." otočil se zpátky směrem silnice. Tak teď netuším, jestli to byla ironie, nebo to myslel vážně.

To říká ten pravej. Ale možná má pravdu.

Každopádně jsem neodpovídala a stejně jako on jsem pozorovala, co se děje na silnici.

„Jak se tam tedy dostanem?" zeptala jsem se ho.

„Potřebujeme auto," koukl se na mě. „A je jedno který."

„To je mi jasný, že je jedno jaký." zasmála jsem se.

„Jenom aby."

Vstal a šel na pravou stranu od Paříže. Nechápala jsem ho. Kam sakra jde?

„Kam jdeš?"

„Hledat auto." odpověděl.

„Jak?" nechápala jsem. Vážně ne.

„Někde poblíž je určitě odpočívadlo, kde bude hodně aut. Stačí sebrat klíče a jet," řekl, až jsem ho skoro neslyšela, protože se stále ode mě vzdaloval. Ale musím uznat, že to je dobrý nápad.

Rychle jsem k němu přiběhla. Nasadila jsem až moc rychlé tempo, abych ho stíhala.

„Vysvětlíš mi aspoň, proč tohle děláme?" otočila jsem se na něj.

„Co jako?"

„Proč musíme někoho zabít v Paříži? K čemu nám to je?"

„Tobě ti asi rodiče nic neřekli, že?" taky se na mě otočil.

„Co by mi měli říct?"

„Třeba to, proč tě cvičil,." povzdechl si nahlas.

„Ne, neřekli."

„Tvoji rodiče jsou totiž něco jako...agenti," začal s vysvětlováním. Agenti? Ehm, tomu klukovi vedle mě asi přeskočilo. „Akorát pracují sami pro sebe. Jsou známí u poldů. Po tobě šli, protože chtěli z tebe dostat, kde jsou oni."

„Oni mě cvičili kvůli tomu, abych se jin ubránila a neřekla to, kde jsou?" přišlo mi to dost divné.

„No, to možná taky, ale hlavně chtějí, aby jsi byla jako oni," podíval se na silnici a pak zpátky na mě. „Teď jsme tu, aby jsi udělala výcvik."

„Jakej zas výcvik?" nechápala jsem. Už zase.

„Výcvik na ‚agenta'. Teď jsi ve druhé fázi."

„A ty jsi taky musel dělat tenhle výcvik?" podívala jsem se hluboko do jeho očí.

„Já ho ještě dělám," zasmál se. „Ale jsem ve třetí fázi."

„Co vůbec děláš ve třetí fázi?" usmála jsem se. „Ptám se, abych věděla, co mě čeká."

„To se pak dozvíš," pohladil mě po vlasech. Překvapilo mě to.

Podívala jsem se doprava, kde bylo odpočívadlo.

„Hej, tam..." ukázala jsem.

„Jo, taky to vidím."

Vylezl na silnici a pomohl mi zdolat příkop. Přeběhli jsme silnici a na druhé straně zastavili. Jeremy vešel dovnitř, kde začal střílet do stropu. Já stála za ním a čekala jsem, co udělá. A taky jsem mu pochopitelně kryla záda.

Jeremy šel mezi lidi, kteří se třepali strachem. Jednomu hrábl do kapsy a vytáhl klíče. Wow, dost rychlý. Já vyběhla ven, zatímco on dělal pomalé kroky vzad a nakonec běžel na parkoviště. Přiběhl k jednomu autu, které těmi klíči zkoušel otevřít. Nešlo to. Přešel k druhému autu, které se už otevřelo. Já si sedla na spolujezdce a on samozřejmě na řidiče. V rychlosti nastartoval, vyjel z parkoviště a pořádně šlápl na plyn.

Plácla jsem si s ním. A teď jdeme na Paříž!