Odhodlaná

Kapitola 9

V nedaleké dáli se ozýval rachot. Byla to kombinace šustění a řevu. Snažila jsem se od onoho místa držet dál.

Dost mě zajímalo, co se tam může dít. Stromy mi překážely a tak jsem nic neviděla. Šla jsem dál, kde už po cestě moc stromy nebyly. Třeba konečně zjistím, co se tam děje.

Na malém prudkém kopci jsem viděla několik lidí, kteří byli ke mně otočení zády. Různě tleskali a skákali. Až pak jsem uviděla projíždějícího cyklistu. Hned mi došlo, o co se tu jedná. Tour de France.

Snažila jsem se to nevnímat, šla jsem pod kopcem dál. Je to jen nějaký závod, nikdo tě tu nezná, nikdo po tobě nejde. Tu větu jsem si pořád pro sebe opakovala.

Najednou místo povzbuzování šel slyšet mírný řev a pískot. Něco se děje.

Z prudkého kopce jeden cyklista spadl. Spadl dva metry vedle mě. Lekla jsem se. Všiml si mě. Naše pohledy se střetly. Jeho překvapený pohled mě se do mě ubíjel. Já tam jen stála a prohlížela jsem si ho.

Myslím, že ode mě očekává pomoc. Očekává blbě.

Všimla jsem si, jak z kopce za ním běží mu pomoci. Mrštně jsem se schovala za strom.

Pomohli mu se zvednout. Cyklista se pořád po mě ohlížel. Nevšiml si, že jsem se schovala. Celkově si myslím, že byl dost překvapený. Jako já.

×××

O několik kilometrů dál stála přede mnou něco jako občerstvovací stanice. Byl to obchůdek.

Přepadnout ho? Nikde kolem nic, to by ušlo.

Vesele jsem dokráčela ke dveřím. Samootevírací dveře se udsunuly od sebe a já mohla vejít dovnitř.

Rozhlížela jsem se. Vlevo byly sedačky a další různé židle, kde seděli lidé. Pečlivě jsem si je všechny prohlídla, jako oni mě. Vpravo byly regály a v nich zboží. Šla jsem napravo.

Vybírala jsem si něco na jídlo. Lidé se dívali na televizi. Podívala jsem se také, co tam může být. Byl tam rozhovor s tím cyklistou, se kterým jsem se střetla. Zbystřila jsem a poslouchala jsem o čem mluví.

Pak mu reprotér řekl, že se střetnul s hledanou holkou, která utíká. Na obrazovce se ukázala moje fotka. Všichni sedící lidé se v ten moment na mě podívali.

Začala jsem rychle utíkat ke dveřím. Nešly otevřít. Je to dost špatný.

Rychle jsem z regálu vzala něco tvrdého. Nezajímalo mě, co to je, hlavně že to bylo tvrdé. Napřáhla jsem se a hodila jsem tu věc proti sklu.

Ozvala se rána. Neváhala jsem a vyskočila jsem skrz rozbitým sklem. Začala jsem zase utíkat.

Vím, že po mě v tu chvíli nikdo nešel. Ale kdyby náhodou zavolali policii, tak ať jsem od onoho místa co nejdál.

Po tříkilometrovém běhu jsem se zastavila a začala jsem se vydýchávat. Někdy mám pocit, že mám lepší běžeckou formu než někteří sportovci. Otočila jsem se za sebe. Tu občerstvovací stanici jsem už neviděla. I když jsem neslyšela žádné houkání, mám pocit, že policie už dorazila na místo. A teď půjdou mým směrem.

Vedle silnice, po které jsem běžela byl les. V lese jsem už poslední dobou několikrát byla a možná bude lepší, když zase do něj uteču. Přecijen mám nad nimi menší náskok a mají auta, kterými mě mohou dohnat, ale do lesa jen tak nevjedou. Překáží jim stromy.

Na to mám jediné štěstí.

Šla jsem zrychleným krokem a stále jsem se ohlížela za sebe, jestli někdo za mnou nejde. Srdce mi bilo do stran, i když po mě v tu chvíli nešli.

Opakovaně jsem se ohlédla. Po silnici přijíždělo auto. Z něj vylezl muž. Ano, byla to policie.

Nabrala jsem úplné obrátky a utíkala jsem na další konec lesa. Prozatím jsem neviděla konec, ale myslím a zároveň doufám, že les není až tak velký.

×××

Doběhla jsem k silnici. Ohlédnu se za sebe, policie nikde. Ulevilo se mi a moje srdce zpomalilo. Po silnici záhadně nejelo žádné auto a tak jsem v klidu šla po okraji.

Pokud chci dál utíkat, tak pěšky už asi ne. Je to dost namáhavé a nemám jistotu se někde ukrýt. Potřebuji nějaký jiný způsob. Nějaké vozidlo. Auto. To bych potřebovala. Ale zrovna po silnici ne a nejet.

Pistoli jsem si vytáhla z batohu, pro případ nouze. Kdo ví, kdokoliv mě tu může přepadnout.

Za sebou jsem zaslyšela šum. Bleskově jsem se otočila. Černá postava. Byla tu znovu. Hned, jak jsem si jí všimla, po sekundě zmizela.

Potom jsem cítila jedoucí auto. Výborně, to zrovna potřebuji. Neotáčela jsem se. Řidič opět zatroubil. Ano, to známe. Jak byla auto v mé rovině, vytáhla jsem pistoli a vystřelila jsem.

Auto se v momentě zastavilo. Trefila jsem se. Rychle jsem naskočila do auta. Řidiče jsem shodila do příkopu a šťastně jsem jela dál.

Po půlhodině jízdy jsem si všimla, že autu dochází benzín. Potřebuje natankovat. To je jako naschvál! Já nemám prachy! Třeba tu někde nechal peněženku. A snad tu bude po cestě benzinka.

Zastavila jsem a začala jsem auto prohlédávat. Od kufru až po úschovny vedle volantu. Celkově jsem našla asi osmdesát euro a k tomu pár drobných. To snad bude stačit.

V dáli jsem spatřila benzinku. S obrovskou radostí jsem šlápla na plyn, abych byla u ní co nejdříve.

Zastavila jsem na parkovišti. Šla jsem natankovat. Popravdě jsem to vůbec nikdy nedělala, tak jsem začala pozorovat pána naproti mě a podle něj jsem natankovala. Pak jsem šla k pokladně zaplatit. Pokladník byl velmi milý.

Vážně, dnes mám dobrej den a myslím, že mi ho jen tak nic nepřekazí.

Rychlým krokrm jsem přešla k autu a znovu nastartovala. Začala jsem si hvízdat, protože má dobrá nálada rázně stoupala. Z okýnka jsem si všimla dvou lidí, kteří utíkali pryč z benziny a já neměla dobrý pocit.

V ten moment jsem jen slyšela hlasitý zvuk a cítila jsem teplo a tlak, který se mnou lehce škubnul.